Někdy pro nás děti udělají mnohem víc, než jsme od nich kdy čekali. Díky své Klárce jsem našla toho nejlepšího muže na světě.
Můj přítel Milan, otec Klárky, mě opustil, když byly naší malé dceři dva roky. Byla to pro mě obrovská rána. Vůbec mě nikdy nenapadlo, že bych někdy mohla zůstat sama s dítětem. Často jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že jsem neviděla byť nějaké náznaky z Milanovy strany, že by si hledal nějakou jinou ženu. Chodili jsme spolu sice krátce, než jsem přišla do jiného stavu, ale přesvědčil mě, ať se nebojím, že to spolu zvládneme, má mě rád a nikdy mě neopustí. A já jsem mu to věřila. Ale pak se jednoho dne bláznivě zamiloval do nějaké holky, kterou vzal stopem k nám na chalupu. Nechala mu své telefonní číslo a on jí zavolal. Bylo mu jedno, že má doma maličkou dceru. A tak si o pár měsíců později sbalil Milan své věci a odešel od nás s tím, že alimenty mi samozřejmě bude posílat.
Dcera pro mě byla vším
Bylo to pro mě velmi těžké období, které jsem proplakala, ale moje slzy vždycky osušil Klárčin smích. Řekla jsem si, že už kvůli žádnému chlapovi nikdy brečet nebudu, protože si to nezaslouží. Měla jsem svou holčičku, pro kterou jsem byla ochotná udělat všechno. A také jsem pro ni všechno dělala. Když ale Klárka začala dostávat rozum, začala se mě vyptávat: „Maminko, a kde my máme tatínka?“
Chodily jsme spolu na dětská hřiště, kam někdy doprovázeli své ratolesti i tatínkové, stejně jako pro ně chodili do jeslí a školek. Milan totiž neměl vůbec zájem se s naší dcerou stýkat. Začal nový život a jediné pojítko mezi námi byly alimenty.
Zahrnovala mě otázkami
„Tvůj tatínek od nás odešel za jinou paní,“ snažila jsem se vysvětlit své dceři. „A tenhle tatínek také odejde za jinou paní?“ ukázala na prvního chlapa, který šel proti nám a vedl si za ruku svou ženu s malým dítětem. Pán se zasmál, zatímco jeho žena se na něj dost udiveně podívala. „Všichni tatínkové neopouštějí své holčičky. Jenom ti, kterým záleží jen na nich samotných,“ uváděla jsem svou malou tříletou dceru do reality života dospělých. „Najdeme si jiného?!“ zeptala se mě Klárka.
„To není tak jednoduché,“ vzdychla jsem. „Proč? Mohly bychom si ho koupit třeba v obchodě,“ navrhla mi a já se musela smát. Moje dcera mě vždycky něčím dostala. „A tenhle by se ti nelíbil?“ ukázala dcera na muže přecházejícího ulici. Byl malý, měl bříško a začínající pleš. „Myslím, že si zasloužíme obě lepšího,“ vyškrtla jsem dotyčného ze seznamu možných kandidátů na Klárčina nového tatínka. „Máš pravdu,“ odsouhlasila mi Klárka a šly jsme domů.
Dělala mi dohazovačku
Od té doby si nemohl být před mojí Klárkou žádný chlap jistý. Jakmile se jí nějaký alespoň trochu zalíbil, šla do něj nekompromisně, jako nějaká zkušená svůdnice. Když jsme jely tramvají, vytrhla se mi a proběhla celý vagón, až si vybrala pána, ke kterému si stoupla, zatahala ho za ruku a zeptala se: „Vy jste svobodný, nebo máte nějakou paní?“ Většinou tím všechny přítomné pobavila, zatímco já nevěděla, kam se mám hanbou dívat. Pak jsme třeba byly na dětském hřišti. Klárka přinesla jednomu tatínkovi kbelíček a vyzvala ho, aby jí udělal na písku bábovičku. Když se jí zeptal proč, odpověděla, že maminka potřebuje šikovného pána, který se vyzná v domácnosti.
Jednala nepředvídatelně
Někdy ovšem zvolila i poněkud netradiční seznamovací metody, to když hodila jednomu muži do klína kopeček rozteklé zmrzliny, jen aby upoutala jeho pozornost. Po chvíli jeho láteření pochopila, že takhle se tatínkové nebalí. Dokonce měla tu drzost, že vlezla jednomu muži dozadu do auta a nechtěla vylézt, dokud nás obě neodveze domů. Když jsem jí chtěla vytáhnout, křičela, jako kdyby ji na nože brali. Jedna starší paní na mě málem zavolala policii, protože to vypadalo, že chci unést svou vlastní dceru, kterou si její tatínek bere na víkend. Bylo to s ní těžké, ale i docela zábavné. Jenom jsem nikdy nevěděla, co provede příště.
Odpoledne v cukrárně
„My snad toho tátu nikdy neseženeme!“ vzdychla Klárka, když jsme seděly v cukrárně na zmrzlině. Zatímco já rezignovala už dávno, ona se k tomu pomalu propracovávala. „Neboj se,“ pohladila jsem ji po tvářičce. „Někde určitě je nějaký muž, který tě bude chtít za svou holčičku!“ „Třeba právě tenhle?“ ukázala na muže, který vešel do malé kavárny s úžasnými zákusky. Nemohl si nevšimnout, že moje dcera označila právě jeho.
Začal si s dcerou povídat
Ten muž byl o něco mladší než já, a takový fešák, že jistě už někde svou ženu s dítětem měl. Dívala jsem se na něj a možná proto se na mě otočil. „Je ta zmrzlina dobrá?“ zeptal se mé dcery, a ta souhlasně pokývala hlavou. „Chcete ochutnat?!“ nabídla mu. „Tak jo, když mi dáš!“ posadil se k našemu stolečku a Klárka mu nabrala na lžičku pořádnou dávku. „Jahodová, tu mám nejradši!“ olízl se. „Ale nemůžu ti ji přece všechnu sníst! Co by tomu řekla maminka?“ usmál se na mě. A já na něj.
„Raději si koupím svou a sníme ji společně, ano?“ stoupl si znovu k pultu a objednal si.
Našla jsem lásku
Poté si k nám zase přisedl a povídali jsme si bezmála tři hodiny. Dozvěděla jsem se o něm, že je svobodný a že sem přišel koupit dorty pro svou maminku a babičku, co žijí nedaleko. Než jsme se rozloučili, dal mi svoje telefonní číslo a pro jistotu si vzal i mé, kdybych se náhodou ostýchala mu zavolat sama. Stačil mi napsat zprávu dřív, než já jemu. A tak započala nová část mého života, která trvá už skoro dvacet let…
Tereza O. (49), Praha
