I když se naše Drahuše snaží sebevíc, podle zetě není nikdy nic dobře. Je to workoholik posedlý svou prací. A stejné nároky má i na dceru a své děti.

Naše Drahuše je Rudolfova manželka 16 let. Mají dvě děti, třináctiletou Dominiku a osmiletého Davídka. Drahuše je velmi chytrá. Neoprašuje sice červený vysokoškolský diplom jako její muž, dokáže však všechno, co si usmyslí.

Ráno vozí děti autem do nedalekého města, kde je jazyková škola, báječně pracuje, nakupuje, vaří a uklízí. Dokonce si mnoho věcí i doma opravila, protože ten její úžasný Rudolf s titulem je manuálně levý.

Neustále se v zaměstnání zdokonaluje, absolvovala několik různých kurzů, zejména jazykových. Maká jako dokonale seřízená mašina.

Nepije, nekouří, maká

Přesto má dcera žaludeční neurózu a cítí se vyčerpaná. Práce jí prý baví a děti ji nabíjejí energií. Cítí se šťastná. Její životní brzdou je ale manžel. Rudolf sedí dvanáct až dvacet hodin denně u počítače. Nemá koníčky, záliby a má problémy s lidmi.

Nikdo mu není dost dobrý. Je uzavřený před světem i přáteli. Nepije, nekouří, nemá z ničeho radost. Je jako stroj. Nebyl by v tom problém, kdyby tím netýral svou ženu.

Podle něj by i ona měla sedět doma, pravděpodobně vedle něho na židli, a být mu k dispozici, kdykoli potřebuje. Foukat jeho rány a bolístky. Vařit těstoviny, protože cokoli jiného odmítá jíst. K pití jen ten čaj…

Stalo se z něho dítě?

Drahuše touží chodit na procházky, na výlety, na dovolenou. Už jí nevadí, že s ní manžel nechce nikam chodit. Vezme prostě děti a jednou sami. Pokaždé se však muže slušně zeptá: „Pojedeš s námi?“ Zeť na to:

„Kam bych jezdil?“ Když už stojí dcera ve dveřích a nastává loučení, Rudymu je najednou líto, že zůstane doma sám. „Počkejte na mě, půjdu s vámi!“

A tak všichni odevzdaně usednou do křesel. Na dvacet minut, na hodinu, než se zeť připraví. Dcera čekáním neztrácí jen čas, ale hlavně radost z výletu. Rudolf je jako ublížené dítě. Bojí se být sám, ale bojí se být i společnosti.

Akce se mu většinou nelíbí, nudí ho nebo ji kritizuje. Sám však nikdy nic nevymyslí.

Jak utéct z klece?

Nenápadný tyran, který „všechno dělá pro rodinu“: obstaral dům, který splácí, pořídil luxusní auto. „Proč si kupuješ další květinu do bytu?“ Ptá se dcery. „Už jich máš dost!“ Pověsit obraz? Až bude mít někdy čas! Tak ho dcera pověsí sama. Zpočátku se bouřila.

Teď vidím, že už nemá sílu. Rezignovala. Zeť je jako koule na její noze. Tisíckrát již o svých názorech mluvili, klidně i bouřlivě. „Chci jednodušší život. Jít na procházku. Dívat se na slunce. Je to tak těžké?“ Vysvětluje mu dcera stále dokola.

A on na to vždy odpoví, že přece svou ženu a děti miluje. Jinak by neseděl celý den za počítačem! Vidím, jak se manželství mé dcery pomalu, ale jistě rozpadá, a nevím, jak pomoci.

Alena (63), Opavsko