Celý život u mě rozum vítězil nad srdcem. Zakolísala jsem jen jednou, je to už dvacet let, ale ustála jsem to. Teď podruhé, to už se mi ale stalo osudným.

Je mi 42 let, jsem úspěšná v práci, mám dvě úžasné děti a hodného manžela, citově jsem ale na dně. Ve stejné situaci jsem byla už před mnoha lety, ale tenkrát jsem byla ještě mladá a plná ideálů a předsevzetí. Navíc za mě rozhodli rodiče a já se podřídila.

Teď jsem na rozhodování sama. Se svou první láskou jsem se seznámila na střední škole. Bylo mi šestnáct a poprvé v životě jsem se zamilovala. Byl úžasný a motali se kolem něho všechny holky ze třídy a on z toho měl legraci.

Viděli jsme se každý den, občas spolu i promluvili. A tenkrát se asi probudila moje ctižádost. Rozhodla jsem se, že ho dostanu. Povedlo se. První rande sice bylo fiasko, nevěděla jsem, co říct, jak se chovat, ale David byl moc milý.

Vydržel se mnou i druhé rande a pak už to šlo jako po másle. Zamilovaní až po uši jsme byli oba.

Rodiče nás rozdělili

Chodili jsme spolu až do maturity. Já měla ale už odmalička nalinkovanou budoucnost od rodičů, oba úspěšní vysokoškoláci trvali na tom, že půjdu v jejich šlépějích na vysokou. David se mnou nechtěl do Prahy odejít, spíš by se oženil a měl děti.

Já byla tak zamilovaná, že bych na to i kývla, ale rodiče mě dost tvrdě srovnali. S Davidem jsme si slíbili, že to zvládneme. Nezvládli jsme, po roce a půl byl konec. David se oženil a založil si rodinu.

Vystudovala jsem, našla si skvělé místo a rodiče na mě byli pyšní. Horší to bylo v osobním životě. Vdala jsem se, ale zamilovaná jsem nebyla.

Svého muže jsem ale měla ráda, navíc jsem otěhotněla, děti jsem chtěla vždycky, takže svatba byla logickým vyústěním našeho vztahu. Dnes máme děti dvě, holku a kluka a já je opravdu miluji. Jsou pro mě vším. S manželem je to horší, náš vztah je takový nijaký.

Už delší dobu spolu skoro nespíme, ale ani se nehádáme. Jsme k sobě zdvořilí jako dva známí žijící pod jednou střechou. O tom, že bychom se rozešli, jsem nikdy neuvažovala.

Vrazil mi do života

Všechno se změnilo loni na podzim, kdy jsme se konečně se spolužáky po víc jak dvaceti letech po maturitě sešli. Původně jsem myslela, že nikam nepojedu, ale zvědavost nakonec zvítězila. Doufala jsem, že potkám Davida.

Mnoho let jsme se neviděli, věděla jsem jen, že se rozvedl a že ve vsi, kde jsme vyrůstali, má malou prosperující autodílnu. Setkání s Davidem mě ale dostalo do kolen. Byl ještě úžasnější než kdysi. A já se podruhé zamilovala.

Celý večer jsme strávili spolu, povídali si, až si z nás spolužáci utahovali, že stará láska nerezaví. A měli pravdu. Od té doby se pravidelně stýkáme, voláme si, píšeme. David je sám, děti už má velké.

Tak ráda bych s ním byla, ale je tady hodně překážek, které tomu brání. Vůbec nevím, co mám dělat, svého muže nemiluju, neměla bych problém od něho odejít, ale jsou tady děti, které se mnou nepůjdou a které by mi chyběly. Jenže vzdát se podruhé Davida už nedokážu.

Ilona (42), Praha