Byla ještě zima, za okny mráz, začínala sněhová vánice. Po obloze se valila mračna a pomalu zakrývala měsíc. Postavila jsem za okno několik hořících svíček, po vzoru našich předků. Pak někdo zazvonil.

Cikánka mi kdysi, před mnoha a mnoha lety, předpověděla, že láska si mě najde na Hromnice. Tehdy jsem byla mladá a moc mě to zaujalo, i když nám ve škole vykládali, že pověry jsou nesmysl a náboženství opium lidstva.

“Kdo věří, že černá kočka nosí smůlu, je hlupák a patří na smetiště dějin,” hřímal fanatický učitel ruského jazyka a občanské nauky, kterého po listopadu 1989 vyhodili ze školy jako prvního, ještě před ředitelem.

A vsadila bych se, že mu ten den ráno přeběhla přes cestu černá kočka. Pokaždé na Hromnice jsem zpozorněla. Přicválá můj princ na bílém koni a pojedeme na dalekou cestu do jeho nádherného skleněného zámku?

Přejedeme zasněžené louky a pole, zamrzlá jezera a studené řeky, až dorazíme k úchvatnému sídlu tyčícímu se nad zasněženou krajinou? Řeknu vám, jak to bylo doopravdy. Ráda bych to bývala pověděla i té cikánce, jen nevím, kde bych ji hledala.

Tehdy mi bylo asi třináct a ona prodávala ve střelnici na návsi růže z krepového papíru, pak už jsem ji nikdy neviděla. A doopravdy to bylo tak, že jsem se na venkovské zábavě v sousední vesnici seznámila s Pepou. Vypadal dobře, což o to.

Také se mi líbilo, že hrál v kapele Srdcové eso na kytaru. Na pódiu se náramně vyjímal, slušelo mu to. Když mě o přestávce pozval na drink, souhlasila jsem. Ačkoli drink je silné slovo, jednalo se o panáka peprmintky. A tak jsme se seznámili. Bylo 17. listopadu, do Hromnic ještě daleko.

Honem honem

Osud tomu bohužel chtěl, že mi v době seznámení s Pepou bylo dvaadvacet, v té době hraniční věk, co se svatby týká. “A kdypak už se budeš, Irenko, vdávat?” zastavovaly mě na ulici sousedky.

“Naše Maruš s tebou chodila do základky, a už je dva roky pod čepcem, no a malýmu Honzíčkovi je rok a půl. A naše Jiřina se vdává za měsíc. A ta je přece mladší než ty! Holka zlatá, rychle si najdi ženicha, čas letí,” vybízely mě soucitně.

Která z děvčat nebyla tehdy ve dvaadvaceti provdaná či aspoň zasnoubená, budila zkrátka soucit. “Tebe, chudinko, nikdo nechce, viď?” říkávaly tetky beze slov, jen udivenýma očima. Veřejné mínění je prevít.

Ale nechci tvrdit, že jsem se vdala jen proto, že to chtěly tetky z vesnice. Myslela jsem si, že jsem zamilovaná, a asi jsem i trochu byla. Kromě toho jsem přišla do jiného stavu, a v té době v takovém případě byla svatba nevyhnutelná. Proto k ní také došlo.

Švadlena z vesnice mi spíchla šaty, vypadaly jsko ze záclon, ale ono se to tak nosilo. Všechno bylo honem honem, šlo o to, abych se v den veselky do šatů ještě vešla. A to jsem se jakž takž vešla.

Dělá si legraci?

Po svatbě jsme se přestěhovali do baráku ke tchyni, žili jsme v Pepově dětském pokojíčku a nikomu to nedoporučuji. Je víceméně jasné, že by se náš svazek rozpadl tak jako tak, ale u tchyně s tchánem to bylo jaksi urychlené.

Pepova matka milovala syna bez výhrad, v jejích očích bylo vše, co učinil nebo řekl, naprosto dokonalé. Když od naší svatby uplynul jeden jediný týden, Pepa oznámil, že jede “na šňůru”.

Myslela jsem, že si dělá legraci, tenhle termín znám od opravdových hudebních skupin, zatímco Pepa a jeho Srdcové eso si na muzikanty spíš jen hráli.

Pepa to myslel vážně, hráli po obcích, a to i vzdálenějších, takže přespávali v místních ubytovnách či hotýlcích. “Ty ses zbláznil!” ječela jsem na něj. “Týden po svatbě, já jsem v šestém měsíci, a ty si někam jedeš?

Co tomu řeknou v práci?” Pepa pracoval v místním jednotném zemědělském družstvu. Místo Pepy odpověděla tchyně: “Pepa si to v práci zařídil. Přece bys mu nebránila v kariéře, Irenko. To chlapi nemají rádi.” Nevím, o jaké kariéře to mluvila.

Hrál trochu na kytaru a zpíval jako robot, s tím by ho do skupiny Olympic nevzali.

Zbledla i tchyně

Pepa jezdil sem tam na “šňůry” a o sobotách hrával na zábavách. Jako bych ani nebyla vdaná. Večery trávil doma jen málokdy, k čemuž mi tchyně řekla: “To je přece na ženě, aby muže udržela doma.

A ty to nějak neumíš, jak se zdá.” Byla jsem v devátém měsíci a myslela jsem si, že aspoň v téhle době by muž se svou ženou být prostě měl. Řekla jsem to tchyni, odvětila: “Irenko, ty mužům vůbec nerozumíš.”

Když se narodila Marcelka a já si ji šestý den odvážela z porodnice domů, musela jsem jet sanitou, nikdo z rodiny mě nebyl schopen odvézt. Jen tchán se nabízel, že přijede traktorem.

Myslel to vážně, skoro mě to dojalo, ale traktoristu by nejspíš do areálu nemocnice nepustili. Když jsem s šestidenním dítětem přišla domů, Pepa tu nebyl. Dcera ho příliš nezajímala, věnoval se hlavně koníčkům: muzice a ženám, jak se ukázalo vzápětí.

Přišla k nám totiž návštěva. Zazvonila ve chvíli, kdy jsem v koupala malou v kuchyni ve vaničce a tchyně vařila večeři. Tchán tu slečnu pustil dovnitř a ona nám všem přítomným oznámila, že s Pepou čeká dítě.

Seznámili se na “šňůře”, když Pepa zrovna hrál v obci Lišejníky. To ovšem zbledla i tchyně. Tchán se rozkašlal a já jsem jen vytřeštila oči. “Vy jste asi jeho sestra, že jo?” konstatovala těhotná návštěvnice.

Vzhůru do paneláku

Žít s Pepou bylo vyloučeno. Nejspíš jsem mu opravdu nerozuměla, v tom měla tchyně pravdu. Nezbylo než se rozvést a odstěhoval do garsonky v paneláku v nedalekém městě. Žila jsem, jak se říká, z ruky do huby.

Pepa na Marcelku platil, ale bylo to pár korun, tehdy byly alimenty neúměrně nízké. Jinak se o ni nezajímal, což bylo možná lepší. Což bylo určitě lepší. Bydlely jsme spolu samy, jen my dvě, a vystačily jsme si.

Občas nás navštívila moje matka, v té době už hodně nemocná. Zemřela, když byly Marcelce čtyři roky. Ale abych se vrátila k Hromnicím. V té době jsem si zase už vzpomněla na dávnou věštbu.

Ač stoprocentně přesvědčena, že je ta věštba ptákovina, pokaždé jsem na Hromnice zpozorněla, fakticky jako by mi bylo patnáct. Řekla jsem si, že se přece aspoň jednou do roka můžu chovat jako cvok. Jinak jsem moc zábavy neužila: do školky, do práce, do školky, a hurá domů uklízet a vařit večeři.

Za bouří a vichřic

A zas tady byly ty magické Hromnice. Marcelce bylo sedm, už chodila do školy. Stmívalo se, na nebi visel stříbrný měsíc, louka pod okny byla pokryta jinovatkou, po nebi se povalovala šedivá mračna.

Hromnice jsou 2. února a na ten den vymysleli naši předkové nejvíc pranostik, jsou jich desítky. Toho dne se v kostele světily před mší svíčky, říkalo se jim hromničky.

Zapalovaly se za bouří a vichřic, lidé se modlili, aby bůh uchránil jejich stavení před pohromou.

A protože se venku zvedal studený a ostrý severák a vzduchem už divoce vířily vločky a celé to připomínalo sněhovou vánici, dala jsem pár hořících svíček za okno, i když to hromničky nebyly. Vtom zvonek a ve dveřích hromotluk, který bydlel nad námi:

“Heleďte, paní, tady už jednou hořelo. A nechtěl bych to zažít znovu. Hořelo od svíčky. Zhasněte je, prosím vás, nebo bude zase nějaká katastrofa.”

Udělala jsem to, mezitím si všiml, že mi nesvítí žárovka v chodbě, odběhl pro jinou a vmžiku mi ji vyměnil. A byl to on, ten, kterého mi předpověděla cikánka. Svíčky ho přivedly ke mně.

Irena (58), Havlíčkův Brod