Zkouška na vysoké škole se blížila, když si dcera zlomila nohu a musela ležet v nemocnici. Měla už poslední termín a mně nezbylo nic jiného, že za ni poslat někoho jiného.

Vždycky jsem vedla děti k samostatnosti. Nějaká protekce nebo úlevy neexistovaly. Příčilo se mi švindlovat! Moje nejstarší dcera byla navzdory všem svým průšvihům z mých dětí nejúspěšnější. Každý rok dostávala přidáno a nakonec se dočkala i služebního auta.

Byla moc spokojená. Až do chvíle, kde se nepohodla se šéfem.

Musela studovat

Následovalo pozvání na kobereček. „Tak se koukám do vašich materiálů. Nemáte vysokou školu. Nesplňujete kvalifikaci, “ řekl jí mile ten had a nařídil, aby studovala. Přišla za mnou večer s pláčem. „Nenávidím školu!

Ale o práci přijít nechci, kde bych se měla tak dobře?“ brečela. Nakonec se Alenka umoudřila a podala přihlášku na vysokou školu. Studium bylo těžké a učitelé přísní. „Je to peklo, už mě zase vyhodili od zkoušky.

Zbývá mi už poslední termín a poletím jako holubice,“ pokrčila rezignovaně rameny. Ráda bych jí pomohla, ale nevěděla jsem jak. A tak jsem se jí snažila ulehčit život jinak. Občas jsem jí navařila, občas vygruntovala. Jen aby Alenka měla čas na učení.

Člověk ale míní a příroda mění, říká se. Nejinak tomu bylo i v našem případě. Telefonát od Alenky v pravé poledne mi vyrazil dech.

Jedna špatná zpráva za druhou

„Mami, jsem v nemocnici. Zlomila jsem si nohu a přidělali mi ji na nějaké závaží. Musím ležet pořád na zádech a nemohu vůbec nic,“ líčila a hned vysvětlila, že se jí úraz stal doma na kluzkém linu v kuchyni.

Prý už má ve svém mladém věku křehké kosti, osteoporózu. Další špatná zpráva mě úplně zdrtila. Až doteď jsem myslela, že touto nemocí trpí jen staří lidé!

Aby toho nebylo málo, Alenka mi, hned jak jsem k ní přišla na návštěvu do nemocnice, sdělila další „jobovku“. Blížil se jí poslední termín zkoušky na té její škole a ona neuměla vůbec nic.

„Ani nevím, zda bych kvůli nemoci dostala odklad, ale já to vzdám rovnou. Už se mi nechce nikde a u nikoho pořád doprošovat. Mám jiné starosti a ta noha hrozně bolí…“ oznámila mi a zavřela oči, jako že chce spát.

Nabídla jsem jí peníze

Diskusi prostě nemínila dopustit. Já ale měla jiný názor. Musím té nešťastné holce pomoct stůj co stůj! Před bytem jsem na chodbě potkala sousedku. Šla si ke mně půjčit nějaké koření. Jak jsme se daly do řeči, něco mě napadlo.

Sousedka byla opravdu hodně podobná mojí Alence. Byla stejně stará a na rozdíl od dcery měla vystudovanou vysokou školu. Dokonce podobnou, jakou studovala ona. „Nechtěla byste si přivydělat? Hodně.

Určitě několik tisíc,“ zeptala jsem se jí a ona po chvilce váhání kývla. Byla s dětmi sama a hodila se jí každá koruna. Když jsem jí seznámila se svým plánem, že půjde za dceru udělat tu zpropadenou zkoušku, zavrtěla vehementně hlavou. „Ne, to nejde!

Je to podvod!“ zpěčovala se, ale já vytáhla ze šuplíku obálku a vysázela jí na stůl nějaké ty tisícovky.

Zkouška na výbornou

„Je to polovina. Když dopadne zkouška dobře, dostanete tu druhou polovinu,“ slíbila jsem jí a sousedka po pár minutách přemlouvání kývla. Zkoušející viděl dceru před několika měsíci a nemohl si jí do detailu pamatovat.

Navzdory přesvědčení, že všechno klapne, byla ve mně v den zkoušky malá dušička. Postávala jsem před školou a čekala na sousedku. Vyběhla s červenými tvářemi a s úsměvem. „Za jedna!“ chlubila se a já měla co dělat, abych radostí neskákala.

Dcera se nestačila divit: „Mami, když si do mě vrazila tolik peněz, tak už tu školu dodělat musím,“ řekla mi a mně její slova zněla jako rajská hudba!

Dita O. (56), Olomouc