Na dovolené jsem se bláznivě zamilovala a kvůli nové lásce opustila po třiceti letech manžela. Už po pár měsících jsem svojí velké chyby litovala a vrátila se s prosíkem o odpuštění.
Vše začalo úplně nevinně. Na dovolené. Byl to takový ten pětidenní pobyt s masážemi a různými zkrašlovacími procedurami. Nalákaly mě holky z práce, byly už několikrát a nemohly si to vynachválit! „Pojeď s námi.
Odpočineš si, přijdeš na jiné myšlenky a vrátíš se jako znovuzrozená!“ líčila mi nadšeně Běta svůj poslední pobyt v nějakých malých lázničkách. Simona se k ní přidala: „Vážně, tomu by člověk nevěřil, jak mu to prospěje. Snad nebude ten tvůj žárlit?“
Oslovil mě sympatický fešák
To byla poslední kapka, která mě v mém váhání přesvědčila, že pojedu. Přece jsem nechtěla, aby si moje kolegyně o mně myslely, že jsem doma pod pantoflem! Můj manžel byl ale hodný a přející. Vlastně byl rád, že ho nechci táhnout s sebou a jedu jen s ženskými.
Dokonce mi dovolil, abych si vybrala nějaké peníze ze společného konta a koupila si něco hezkého na sebe, abych nebyla za chudinku.
No, nakoupila jsem si toho hodně, protože v deset let staré noční košili a neméně starých plavkách, bych nikoho moc neohromila… Už samotné přivítání do resortu mě nadchlo. Šampaňské s jahodou a na pokoji balíček luxusních pralinek! Co víc jsem si mohla přát?
Ale splnilo se mi i to, v co jsem nedoufala a co mě ani nenapadlo. Hned u první večeře se mi začal dvořit takový postarší fešák.
Bláznivě jsem se zamilovala
Pomyslela jsem si, že je to nějaký profesionální lázeňský švihák, co má nám, chudinkám od plotny, zvedat sebevědomí, ale nebylo tomu tak. Ten pán zde byl poprvé a téměř nedobrovolně. „Poukaz mi koupila dcera, prý abych se trochu odreagoval.
Vloni mi zemřela žena a nemohu se z té ztráty vzpamatovat,“ vysvětloval mi a nesměle mě pohladil po hřbetu ruky. Projela mnou jiskra. Jako bych ucítila elektrický výboj! Zrudla jsem, bylo mi to v mém věku trapné. Ale nedokázala jsem si pomoct!
Od té chvíle jsem na Petra musela stále myslet. A nebyly to jen platonické myšlenky. Toužila jsem po něm jako po muži. Tak, jako po manželovi kdysi a nyní už dlouho ne… S manželem jsme už byli dávno spíš jen přátelé.
Nějaké důvěrnosti se odehrály sotva párkrát za rok. To mi zdaleka nestačilo, ale vždycky jsme takové myšlenky úspěšně potlačila. Styděla jsem se za ně.
Spletla jsem se
Teď se mě ale zmocnila vášeň, jakou bych do sebe nečekala. Ani Petrovi jsem nebyla lhostejná a tak jsem hned druhý den pobytu skončila u něho v pokoji. Naštěstí ho měl jen pro sebe! „Tedy, ty ses odvázala!“ divily se kolegyně a kroutily hlavami o sto šest.
Mně byl jejich názor ukradený. Měla jsem oči jen pro Petra. Hned po příjezdu jsem se sbalila a od manžela odešla. Řekla jsem mu jen pár vět na vysvětlenou. Koukal na mě, jako bych se zbláznila! Já ale chtěla konečně žít!
Užívat si každého dne a každé noci…Z počátku jsme byli jako dvě hrdličky. Celý svět byl růžový a já si připadla jako v krásném snu. Jenže potom, po pár týdnech, se vše začalo měnit. Petr byl totiž cholerik a rozčilovala ho každá maličkost.
„Nejsi trochu na hlavu? Tohle mám jíst k večeři?“ praštil do plného talíře šunkofleků, až vše spadlo na zem. Další den mi zase vynadal, že jsem mu neupekla jeho oblíbenou bublaninu.
Začala jsem litovat
Po jeho výstupech jsem se vždycky rozplakala. Petr mě utěšoval, že to tak nemyslí! „Jsem jen trochu prchlivý,“ utěšoval mě a hladil po hlavě. Chemie, která mě zpočátku našeho vztahu ovládala, byla nenávratně pryč! Dokonce se mi, pomalu ale jistě, začal hnusit.
Teprve nyní jsme si všimla jeho pichlavých očí a nenechavých rukou. Měl neustále přerostlé nehty, kterými ťukal netrpělivě do stolu, když jsem neměla uvařeno přesně na minutu. Uvědomila jsem si, jaké chyby jsem se dopustila! „Co teď? Co si mám počít?
Zkazila jsem si život!“ stěžovala jsme si kolegyním a ony mě podržely: „Musíš se vrátit! Posyp si hlavu popelem a udělej všechno proto, aby ti manžel odpustil“… Měly pravdu, ještě že jsem se nerozvedla, i když o této možnost jsem zprvu také uvažovala.
Vrátila jsem se
Bylo mi úplně zle, když jsem zazvonila na dveře našeho bytu. Když se na prahu zjevil můj muž, rozbušilo se mi trémou srdce. Bylo mi do pláče, ale podařilo se mi usmívat. Pustil mě dál a dokonce mi nabídl i kávu. Všude měl naklizeno a vypadal moc dobře.
Odluka mu šla k duhu. Zhubl a jakoby zmužněl. V duchu jsem si říkala, kam jsem dala oči, že jsem tohohle mužského opustila kvůli Petrovi? „Tak co mi chceš.
Myslel jsem, že už se mnou nechceš mluvit,“ řekl trochu štiplavě, ale já mu na očích viděla, že mě nezavrhl. Jen byl uražený. Také, aby ne! „Přišla jsem se omluvit. Musela jsem se zbláznit! Nevím, kam jsem dala rozum…“ vyhrkla jsem a rozplakala se.
Slzy asi na něho zapůsobily. Chvíli mě nechal plakat a potom jsem uslyšela nejkrásnější slova na světě: „Tak se ke mně vrať. Byla to i moje vina, že jsem tě zanedbával. Začneme znovu a lépe, co říkáš!“ Nenechala jsem se přemlouvat!
Blanka N. (56), Pardubice
