Až v důchodu můj manžel zjistil, jaký to je krásný pocit, vydělat spoustu peněz. Myslela jsem, že se budeme radovat společně, ale on si chtěl výdělku užívat sám. Zpychl a choval se jako blázen!
Peníze se v naší rodině nikdy nijak zásadně neřešily. Prostě jsme museli vyjít s tím, co jsme vydělali a nepěstovali jsme si nějaké křivdy. Já na tom s výplatou byla vždycky o trochu, no vlastně docela o dost lépe. Bylo to tím, že jsem byla vyučená švadlena a pracovala v docela vyhlášeném krejčovství. Chlapi byli ochotní dát za oblek klidně i třicet tisíc! Někdy jsem šila až do rána, abychom stihli zakázku a klienta nezklamali. To mi potom dal pan šéf tučné prémie a já se radovala, že budu moct pořídit dětem třeba kola, nebo lyže a tak.
Podnikání manžela změnilo
Stihla jsem i našetřit něco na zadní kolečka. Manžel byl také pilný, ale coby řidič městského autobusu toho tolik nevydělal. Nikdy jsme v tom nespatřovala nějaký problém. Prostě se u nás o výši platu nemluvilo. Měli jsme důležitější věci na práci. Starali jsme se o děti a později i o nemocné rodiče. A také o zahrádku, která byla naším velkým koníčkem. Všechno se změnilo překvapivě až v důchodu. To když manžel úplně náhodou potkal bývalého, o trochu staršího kolegu. „Milane, pojď se mnou podnikat. Přece nebudeš sedět celý den doma v bačkorách!“ přemlouval ho a hned mu ukazoval peněženku, jak ji má naditou. Na to můj manžel slyšel. Hned kývl a už druhý den pospíchal za známým. Jejich podnikání bylo jednoduché. Stali se z nich hodinoví manželé! Spravovali kapající kohoutky, montovali nový nábytek, nebo třeba vozili rozbitá okna do sklenářství. Člověka by ani nenapadlo, s čím vším potřebují lidé dneska pomoct!
Peníze chtěl jen pro sebe
My jsme si všechno, co šlo, opravili sami, ale dneska na nic není čas. Je jednodušší si zavolat pomocníka, který všechno zařídí. A Milan zařídil. Byl odjakživa moc šikovný a tahle práce ho vyloženě bavila. Úřadování a daně nechal na tom svém kolegovi a věnoval se jen tomu, co uměl. Brzy se stal z jeho podnikání zlatý důl. Zakázky se mu jen hrnuly a on od rána do večera opravoval, zařizoval, vyráběl. „Milane, nepojedeme někam na dovolenou, když máme teď tolik peněz?“ navrhla jsem mu a odpověď mě zcela šokovala: „Jaképak máme. Peníze jsou moje a nic ti do nich není!“ Řekl to jakoby nic, ale já nemohla té jeho odpovědi vůbec uvěřit. Po všech těch letech, kdy jsem to byla já, kdo živil rodinu! Pohádali jsme se, ale on si stál na svém. A šel dokonce ještě dál. Začal se strojit jako páv, prý aby u rozvedených paniček nedělal ostudu…
Nejhorší byla nuda
Nežárlila jsem, ale občas jsem na něho měla vztek, že bych ho nejraději něčím majzla po hlavě, aby se konečně vzpamatoval. Byl pyšný jako páv! Zatímco manžel vydělával a svých peněz si radostně užíval, já byla doma. Důchod, na který jsem se docela těšila, se mi začal pomalu ale jistě zajídat. Být sama a ještě koukat na chlapa, který se mi před očima měnil na povýšence namyšleného? To nebylo nic pro mě. Stěžovat jsem si nikomu nechtěla a svým dospělým dětem už vůbec ne. Moc na svém otci lpěly a určitě by se ho zastávaly. Napadlo mě, že si také půjdu někam přivydělat. Spíš abych byla mezi lidmi než kvůli penězům. Ale šít už jsem kvůli špatnému zraku nemohla a moje záda už také mnoho nevydržela. Najednou nevěděla, co si se sebou počít. A potom, jednou v noci, když jsem nemohla spát, mě to napadlo. Když může být Milan hodinový manžel, mohu být i já hodinová manželka!
Nejsem spokojená
Dcera kroutila nad mým nápadem nechápavě hlavou, ale když jsem jí vysvětlila svoje důvody, kývla. Založila na internetu moji stránku a já na ní začala nabízet svoje služby. Vyperu, vyžehlím, upeču, navařím. Trvalo jen půl dne, než jsem získala první zakázku. A velkou! Do dvou dnů napéct několik kilo svatebních koláčků! Nejdřív jsem chtěla odmítnout, ale nevěstě onemocněla nečekaně babička a tak si o koláčcích mohla nechat jen zdát. Prosila mě, že jsem její poslední záchrana. Když jsem jí dopravila několik krabic svatebních dobrot, vyhrkly jí slzy úlevou. Hned mě doporučila kamarádkám a známým. Zakázky se mi jen hrnou. Pracuji, stejně jako manžel, od rána do večera. Peníze se mi jen hrnou, ale spokojená nejsem. Toužila jsem po klidu a vzájemném souznění. Místo toho se z nás staly dva stroje na peníze.
Milena S. (66), Ostrava
