Byla to naše oblíbená dětská hra. Nikdo tehdy netušil, že se může snadno proměnit ve velké drama.

Jako každá malá holka z vesnice i já byla živé nátury.

S bráchou Pavlem jsme doma vyráběli po domácku různé zbraně, jako byly luky a samostříly, a nadšeni kultovním Vinnetouem jsme se proháněli místními kopci a představovali si, že se prodíráme prérií a pronásledujeme zlodušského nepřítele.

Nejednou jsme přišli domů se zraněním po lítém boji, s rozbitými koleny a šrámy. Tenkrát jsme kamarádili s partou kluků a holek, kteří s námi tyto bláznivé výpady sdíleli. Byla jsem z celé té bandy nejmladší, tak si ze mě ostatní občas utahovali.

Jednoho dne jsme se zase s bráchou chystali na velkou bitku a pamatuji si, že nás máma ten den nechtěla pustit. Jako by měla nějaké zlé tušení. Nakonec jsme ale mámu přemluvili. Honem jsme běželi na smluvené místo, aby nám kluci někam neutekli.

Všichni jsme byli jaksepatří vyzbrojeni, ale tentokrát zabodoval Bohouš. Ten totiž vytáhl pistoli zvanou „flusbrok“. Je to zbraň, která měla dostřel patnáct metrů a po stlačení kohoutku vystřelila kuličku.

Bohouš nám hned ukázal, jak bravurně s ní setřelí plechovku. To bylo něco jiného, než ty naše chabé, doma vyrobené zbraničky. „Pujč mi to!“ křičel jeden přes druhého.

Nebyla tak nevinná

Mně jako holce a k tomu nejmladší se pistolka vůbec nedostala do ruky. Kluci stříleli jako o závod a my, holky, s obdivem přihlížely.

Když se zdálo, že se kluci dostatečně vyblbli a flusbrok se dostal zpátky k Bohoušovi, bylo jasné, že kluci všechny kuličky už vystříleli a pistole je prázdná. Bohouš najednou přiložil za velkého smíchu bráškovi pistol ke spánku a křikl:

„Jsi mrtvej, kojote!“ A zmáčkl kohoutek. V tu chvíli se můj bratr zapotácel. Po bledém obličeji mu začala stékat temně rudá krev. Nastal absolutní šok. Všichni zůstali jako přikovaní. Ve zbrani dřímala ještě jedna kulička, která čekala na svou příležitost.

„Já… já…!“ zablekotal Bohouš a hlas mu sklouzl.Někdo sundal teplákovou bundu a přiložil ji Pavlovi ke spánku, aby zastavila krvácení a pak jsme s bráchou upalovali k domovu… Ten útěk už nebyl před rudými tvářemi indiánů, ale od bledých tváří k smrti vyděšených kamarádů.

Víc štěstí než rozumu

Když se nám podařilo doběhnout domů, rozrazila jsem dveře a křičela: „Mami, mami, Pavel umře!“ Máma zrovna myla nádobí. „Střelili mě do hlavy!“ chlubil se brácha. Maminka duchapřítomně chytla brášku a běžela s ním k doktorovi. A já s nimi.

Naše paní doktorka na nic nečekala, zastavila krvácení, ovázala bratrovi hlavu a zavolala sanitu. Odvezli nás do nemocnice, kde jsme čekali, jestli budou muset bráchu operovat. Naštěstí vše dopadlo dobře. Náš Pavel měl více štěstí, než rozumu,.

Kdyby se kulička trefila o půl centimetru doprava, byl by mrtvý na místě, protože by zasáhla spánek. Takhle ho jen zranila a odrazila se. Naše maminka se tehdy rozbrečela a dlouho nám nedovolila se s naší skvělou partou vesnických spratků kamarádit.

Bylo to tehdy nejen velké štěstí, ale také varování, co všechno dokážou děti vymyslet a jak blízko při tom mohou být při svých hrách úrazu nebo dokonce smrti.

Magdalena (65), Zlínsko