Kdysi jsem dostala nabídku vycestovat pracovně do Skotska. Tehdy jsem netušila, že nás bude cestou pronásledovat neštěstí.
Tu skvělou možnost vycestovat jsem dostala před třiceti lety. Provázeli mě dva zkušenější kolegové. Problémy začaly ještě doma. Naše výjezdní doložka platila až od šesti hodin ráno ten den, kdy jsme měli už mít důležitou schůzku.
Tu doložku vystavoval někdo, kdo nám tu cestu nejspíš záviděl. Věděli jsme, že trajekt z Belgie nepočká. Nervy, nervy a stres. Rozhodli jsme se, že si uděláme časového strejčka a budeme spát před hranicemi v Rozvadově v autě.
Dojeli jsme po půlnoci k hranici a v lese jsme se pokoušeli v autě usnout. Ve čtyři ráno nás probudila zima. Pobíhali jsme kolem auta a dělali střepy. „Zas… bolševici, to udělali schválně!“ křičel kolega Pepa na lesy.
Vyděšeně jsme se rozhlíželi kolem, protože tahle věta byla v té době nebezpečná. Nakonec přišla vysněná hodina. Úderem šesté jsme stáli na místě, ale celníci měli dost času. Pili kafíčko a smáli se. Kolega Pepa procedil mezi zuby:
„Já je snad pošlu někam!“ „Pepo, neprovokuj, tvař se neutrálně, ať nás neproberou,“ prosil kolega Karel. Po půlhodině přišla tvář nekompromisního úředníka.
„Tak ukažte.“ Podala jsem pasy já, protože jsem byla ženská, také jsem předala výjezdní doložku a celní prohlášení. „Vezete nějaké marky, dolary nebo jinou měnu?“ „Ne, my tam dostaneme,“ nesměle, aby to nevypadalo, že se chlubíme, odpověděl Karel.
„Vezete cigarety, alkohol?“ – „Jen pro svou potřebu.“ Třásli jsme se zimou a přidala se k tomu klepatice strachu. „Vezete drogy?“ – „Néééé,“ vyjekli jsme všichni hrůzou. Celník se na nás všechny podíval pohledem, který dnes umí jen policajti. „Otevřete kufr!“ zavelel…
Konečně jiný svět
Karel vystoupil z auta se slovy: „Ty seď, Pepíku, ty provokuješ už jen tím, že jseš.“ Otevřel kufr a celník se začal hrabat v našich věcech. „Otevřete tuhle tašku…“ Karel pokorně dělal, co celník chtěl.
„Vyndejte tohle a tohle…“ Vyděšeně jsme se na sebe s Pepíkem podívali, měli jsme tam schované peníze. Nevím, jak to Karel udělal, ale přehraboval tam ty věci sem a tam, neustále něco ukazoval, až celník nakonec odešel s celním prohlášením.
Pepa procedil mezi zuby: „Hurá!“ „No ještě nemáme vyhráno,“ poznamenal Karel. V autě zavládlo tiché dlouhé napětí. A do toho Karel zašeptal:
„Myslím, že ten trajekt už nestíháme.“ Po dalších patnácti minutách se celník objevil ve dveřích a nesl naše pasy… „Tak tady to máte.“ O překot jsme děkovali a nescházelo mnoho, abychom mu líbali střevíce.
Když jsme byli dostatečně daleko, Karel hlasitě vydechl: „Německá celnice snad bude o.k.“ A opravdu byla. „Komunisti mi teď můžou políbit pr…“ povykoval Pepa nadšeně, ale Karel ho okřikl, aby si dával pozor na pusu. „Tady je tajných víc než doma.
Skoro všichni emigranti si choděj pro prachy za udávání.“ Dozvěděl se to prý od kamaráda policajta z Bartolomějský. Tak jsme si museli paradoxně daleko za hranicemi dávat větší pozor, než u nás doma.
Loď nám uplavala
Jeli jsme jako draci a šance na náš trajekt se začala zase probouzet k životu. „Potřebuju zastavit na záchod,“ vyjekl najednou Pepa. „Není čas! Musíš to vydržet!“ pustili jsme se do něho. „Praskne mi močák a umřu,“ kroutil se na sedadle.
„Pepo, neblbni, měl jsi jít na celnici,“ domlouvali jsme mu. „Tam se mi strachy nechtělo,“ kvílel. Konečně jsme přijeli do přístavu a hledali rychle tu správnou loď. „Tak nám to ujelo, o fous… a další pluje za dvě hodiny…“ povzdechl si Karel.
„A kdo za to může?“ podíval se významně na Pepu. Ten se ale nedal: „Za to může bolševik!“ V tu chvíli jsme netušili, že nám v patách jde smrt, a bolševik nás paradoxně zachránil. Najeli jsme autem na druhou loď a vystoupali na palubu.
Trajekt se konečně odpíchl od břehu a my se dívali na moře vody. Pluli jsme asi půl hodiny a najednou viděli tu naši loď, co jsme nestihli. Daleko nedoplavala. Havárka, nabrala vodu a položila se na bok… a pomalu se potápěla… Úplně nás to ochromilo.
Dopluli jsme do Doveru a pádili po dálnici do Skotska. Do Edinburghu jsme sice dorazili pozdě, ale nakonec to pracovně všechno nějak dopadlo.„Hele, pojďte ještě do Marc and Spencer, potřebuju si tam koupit něco na sebe…“ loudila jsem.
To oblečení, co jsem si vezla, bylo pro ostudu. Druhý den jsem už chtěla vyrazit v něčem úžasným. „Zítra je taky den,“ přemlouvali mě. Ale já je ukecala, a tak jsme nakonec vyrazili do večerního města.
Únava z cesty a nepříjemného zážitku nás ale tak přepadla, že jsme usedli do prvního podniku, abychom si dali něco k jídlu a pití, a pak se vrátili do hotelu. A to nás ten den zachránilo podruhé. Když jsme si večer pustili televizi, zkoprněli jsme.
Ukazovali v ní, jak na Prince Street explodovala bomba v obchoďáku Marc and Spancer v době, kdy jsme tam měli být, a pár lidí to zabilo. „Ta zubatá nám ale dneska šlape na paty!“ stěhoval si Pepa svou postel od okna ke dveřím.
„To kdyby přiletěl v noci meteorit…“ A tak jsme se ten večer hrozně opili, až jsme z toho nakonec málem umřeli na otravu alkoholem.
Alena (51), Praha
