Většina maminek říká, že by pro svoje děti dýchaly. Já jsem v sobě ale nikdy podobné pocity necítila. Naštěstí to za mě vyřešil rozvod.

S manželem jsme se znali už od střední a když nám bylo osmnáct, byla to láska jako trám. Tak nějak logicky jsme se pak v pětadvaceti rozhodli, že si pořídíme dítě, když je nám spolu i po letech stále dobře.

Těhotenství jsem snášela hladce, ale když se Kuba narodil, nic jsem necítila. Mateřská láska se nedostavila. Líbil se mi, to ano. Ale když jsem k sobě měla být upřímná, byl mi vesměs lhostejný.

Jistěže jsem svědomitě plnila všechny jeho potřeby, jenže když jsem ho pak odrostlejšího dávala na hlídání babičce, nikdy se mi vlastně nestýskalo. A to mi bylo divné.

Naopak mě vždycky trošku štvalo, že se musím kvůli němu omezovat, nemůžu si nekonečně dlouho číst, chodit do restaurací a divadel. Ale můj muž byl mým přesným opakem. Ten se v Kubovi absolutně viděl.

Mateřská láska nepřišla

A tak se stávalo běžným zvykem, že jsem kluky nechávala sama, oni nijak nestrádali, a já vyrážela do ruchu velkoměsta. Při jednom takovém výjezdu s kamarádkami jsem se bezhlavě zamilovala do temperamentního Španěla. On do mě též.

Neustále mi psal sladké esemesky. A já byla na vážkách. Přece jen jsem měla trochu výčitky, nechat tu rodinu a zmizet. Ale toužila jsem po tom moc. Až se nakonec stalo. Jednoho dne jsem si sedla ke svému muži a všechno mu vyklopila. Nijak ho to nezaskočilo.

Přiznal se, že už to dávno tušil, že jsem zaláskovaná jinde. Domluvili jsme se proto v klidu na rozvodu. Když se mě ptal, co ale Kuba, velmi citlivě jsem mu vysvětlila, že bych byla ráda, kdyby zůstal s ním.

A že za mnou může přijet, kdykoliv se mu bude stýskat. Naštěstí mi na to kývnul.

Jsem špatná matka?

Tak jsem na nic nečekala, sbalila kufr a odcestovala za svojí láskou. Za novým životem. S Kubou jsme si pravidelně volali a psali, on za mnou o prázdninách vždy na pár týdnů přijel.

Byla jsem s ním pokaždé ráda, ale nijak jsem netesknila, když se vrátil za tátou. Za to život u moře mě naprosto uhranul, stejně jako můj nový muž. Miluji jihoevropský životní styl, stejně jako jejich jídlo, miluji plachtění v naší jachtě, i svoji nezávislost.

A jsem ráda, že můj španělský manžel už má děti odrostlé a další už po mně nechce. V našem štěstí tak vůbec nic nestojí.

Silvie (41), Orlické hory