Domů     Kdyby se mému bratrovi něco stalo, zemřu i já
Kdyby se mému bratrovi něco stalo, zemřu i já
7 minut čtení

Je to taková podivná hra osudu. Jsem závislá na svém bratrovi tak, že se každý den třesu hrůzou o jeho život. Kdyby totiž zemřel, končím tím svůj život i já.

Leoš je můj nevlastní bratr, o kterém jsem se dozvěděla, když mi bylo osmnáct. Byl to šok. Tehdy vyšlo najevo, že když mi byly asi tři roky, můj otec si našel novou známost ve vedlejším městě, která skončila narozením dítěte.

S tou paní se pak rozešel, platil alimenty a kluka párkrát do roka jel navštívit . Doma nikdo nic nevěděl, ani moje maminka ne. Všechno probíhalo v naprostém utajení. Pak ale kvůli potížím s prací alimenty platit přestal a paní si pro ně přijela k nám domů.

Pravda tak vyšla najevo. Máma plakala a hrozila rozvodem, já se s otcem měsíc nebavila a vztahy pořádně ochladly. Pro maminku to bylo velké zklamání, ze kterého se nikdy zcela nevyléčila.

Táta byl její první kluk a myslela si, že jejich vztah byl výjimečně jedinečný. Táta zatím byl stejný pacholek jako většina jiných chlapů. Nakonec ho ale matka vzala na milost a já, klasický jedináček, se rozhodla, že chci svého bratra poznat.

Bylo mu patnáct a jmenoval se Leoš. Po prvním návalu vzteku mi najednou přišlo zajímavé, že mám nějakého sourozence.

Zvědavost zvítězila

Jedno sobotní ráno jsem se vypravila na jejich adresu a nečekaně zazvonila. Srdce mi bušilo jako o závod a mísily se ve mně pocity zvědavosti, radosti i jisté nenávisti. Vždyť nám kvůli tomuhle klukovi náš otec ublížil. Matku podváděl a mě šidil o pozornost.

Pak cvakl zámek a ve dveřích se objevila rozcuchaná hlava sympatického blonďáka. “Ty jsi Leoš?,” vysoukala jsem ze sebe. “Vypadá to, že já jsem tvoje nevlastní sestra. Jmenuju se Alena.” Chvíli na mě vytřeštěně zíral, ale pak se začal smát:

Jo, vypadá to, že je náš táta pěknej d…l. Pojď dál, jsem tu sám.” Opáčil a tak začalo naše přátelství. Zjistila jsem, že Leoš je fakt dobrý kluk, i když trochu moc temperamentní. Evidentně mu chyběla přísná mužská ruka. Domů jsem se vracela docela spokojená.

Otec se sice zachoval jako d….l, ale já mám díky tomu fajn bráchu. Mámě jsem ale nic o svojí návštěvě neřekla, asi by moji zvědavost nepochopila. S bráchou jsme se začali vídat.

Třeba jsem mu řekla, když se naše parta chystala na diskotéku, zda by se nechtěl přidat, nebo mě on pozval na fotbal, kde hrál jako kapitán mužstva. “Vy spolu něco máte?” vyptávaly se mě kamarádky, kterým začalo být divné, že se kolem mě motá nový kluk.

Bylo to naše tajemství

S Leošem jsme se dohodli , že nikomu o našem příbuzenském vztahu neřekneme. Veřejně propírat, jak můj otec zahýbal mámě, nebo jak tu druhou otěhotněl a vykašlal se na ní, se nám ani jednomu nechtělo.

“Vždyť je o tři roky mladší a teď vyšel základku,” smála jsem se holkám, kteří za naším vztahem viděly velkou lásku, a pomrkávala významně na Leoše. Ten se jen potutelně usmíval. Roky ubíhaly. Já se vdala a měla děti. Leoš za pár roků taky.

Naše rodiny o sobě věděly, i když jsme se navštěvovali jen párkrát do roka. A pak mě postihlo neštěstí. Začalo to tím, že jsem zjistila manželovu nevěru. “Bože, já si našla stejnýho pacholka jako byl můj táta!

Teď aspoň vím, co musela moje máma prožívat,” říkala jsem si, ale bylo to ještě horší. Já na mateřské s mladší dcerkou, starší chodila do školky, on zazobaný podnikatel s milenkou, kterou se rozhodl vodit drze k nám domů.

“Aleno, uvař nám kafe a dones tu buchtu cos pekla,” poroučel si, když přitáhnul o půlnoci se slečnou z hospody. Byla jsem na něm totálně finančně závislá, a tak jsem s brekem poslechla.

Potom šel s tou druhou spát do naší ložnice a mě řekl, ať si ustelu na gauči v obýváku. Něco tak hrozného bych nikomu nepřála. Chtěla jsem se rozvést, ale vyhrožoval mi ztrátou dětí, bydlení i peněz.

“Aspoň ji nevoď k nám, proboha,” křičela jsem, ale i tentokrát se mi vysmál. “Do svého domu si budu vodit koho chci. Nech tu děti a běž, když ti to vadí.”

Následek stresu a vypětí

Tak to trvalo dva roky a já se už nepoznávala. Stala se ze mě strhaná, pláčem opuchlá zakomplexovaná ženská, která byla přesvědčená, že je totálně neschopná a nikdo by si o ni neopřel ani kolo.

Stresy a deprese mě svíraly od rána do večera, jedinou radostí byly moje dvě děti, které jsem se snažila problémů uchránit. A tak jsem se stále trápila, až jsem dostala leukémii.

“Bohužel pro vás máme špatnou zprávu,” řekl mi doktor, když jsem si šla pro výsledky krevního obrazu kvůli chřipce. “Vaše krev vykazuje známky zmnožení bílých krvinek, je třeba udělat další testy,” pokračoval a mě až za pár minut došlo, co to znamená.

Podezření na zhoubnou nemoc, které se bohužel potvrdilo. Co se mnou bude? A co děti, které by zůstaly bez matky? V několika dnech se můj, už tak děsný život, ocitl na úplném dně. Řekla jsem to manželovi, který ale podle očekávání zůstal netečný.

“Hlavně aby tě drželi ve formě a ty se mohla starat o barák. To má dnes lidí, a taky se z toho nezblázní. “A víš, že máš pravdu?!” odpověděla jsem a konečně se rozhodla vzít svůj život do svých rukou.

Ta nemoc mi ukázala správné priority a já si uvědomila, že setrvávat v tomhle prostředí už pro zbytek mého krátkého života, nehodlám. Odešla jsem. Nastěhovala jsem se do domku k rodičům a všechno jim řekla. “Ten parchant.

Tam se už nikdy nevrátíš,” rozhodl táta, bývalý d….l, který tak dlouho podváděl mou matku. Dnes už ale bylo všechno zapomenuto a oba se mi stali velkou oporou.

Začala jsem bojovat

Léky, chemoterapie…dělala jsem, co jsem mohla. Celé dny mi bylo špatně, jak mi ničili mou vlastní imunitu. Zvracela jsem a proležela týdny. Výsledky však neodpovídaly vynaložené námaze. “Nejlepší by byla transplantace kostní dřeně,” znělo lékařské resumé.

“Máte nějaké sourozence? Příbuzenské dárcovství je nejúčinnější,” ptali se mě v nemocnici. “Nemám, jsem jedináček,” vyhrkla jsem bez přemýšlení , ale v tom jsem si uvědomila, že mám Leoše. Sice je to brácha jen poloviční, ale co kdyby to vyšlo?

Vždyť jinak by se z mých dětí staly siroty! “Leoši, mám na tebe takový nepříjemný dotaz,” zavolala jsem mu ještě téhož dne. Věděl, že jsem nemocná, ale že je to tak vážné mu došlo až nyní. “Samozřejmě, můžeš se mnou počítat,” odpověděl okamžitě.

Když šel na krevní testy, prosila jsem všechny svaté, aby se naše krve shodovaly. A i když se mi poslední roky nic nedařilo, v tomto mě osud vyslyšel. “Vše je připravené k transplantaci,” zavolali mi za pár týdnů poté a ve mně se rozlila nová naděje.

Zákrok trval dlouho, protože vám nejprve musí zničit vlastní krvinky, aby vám mohli dát nové. Myslela jsem ale stále na svoje děti. Nesmím umřít kvůli nim! Bojovala jsem a nepřipouštěla si neúspěch. A právě díky tomu se to povedlo.

Dnes jsem v pořádku, jsem šťastně rozvedená a mému muži firma zkrachovala a ta jeho afektovaná sekretářka ho opustila s dlouhým nosem. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, jak se říká. Ani já ale vyhráno nemám.

Musím docházet na kontroly, protože mi hrozí recidiva, což by znamenalo další transplantaci. Svého dárce ale už mám. A to díky nevěrám svého otce, za které jsem mu dnes paradoxně vděčná!

Svému bratrovi vděčím za svůj život, kdyby tu nebyl, nebyla bych tu dnes ani já.. Cítím se v pohodě a občas dokonce i šťastná ve své samotě bez chlapa, až si říkám, že se ta nemoc vrátit snad už nikdy nemůže.

Jarmila (43), Děčínsko

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé