Tolik jsme toužili po zimě vyrazit do přírody, že jsme podcenili počasí a hlavně kluzké a nevyzpytatelné cestičky ve skalách. Měli jsme tehdy víc štěstí než rozumu.
Tu jarní sobotu venku krápalo a ochladilo se. S manželem jsme do termosky navařili čaj, teple se oblékli a vyrazili. Hned za městem déšť ustal a na obloze zazářilo sluníčko. Pocítila jsem příliv energie a volání lesa.
Ani jsem si v tom svém veselení nevšimla, že můj muž Luboš mé nadšení kupodivu nesdílí. Jak mi řekl později, necítil se dobře a měl prý nějaké zlé tušení. Skály nebyly nijak vysoké, z předešlé deštivé noci však podkluzovaly. Našlapovala jsem opatrně.
Jarní vzduch krásně voněl a já se jím nechala natolik unést, že jsem se nevšimla, že jsem najednou sama. Právě v tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem uslyšela volání. „ Pomoooc!“ křičel manžel kdesi za mnou. Nikde jsem ho neviděla.
Až po druhém zavolání jsem Luboše našla ležet zaklíněného ve skalní průrvě. Nemohl se pohnout. „Pomoz mi, prosím,“ úpěl bolestí a já v jeho očích viděla slzy, které jsou u něj vzácné.
Pokoušela jsem se jeho nohu nejprve s botou a potom i bez ní z úzké skalní štěrbiny vyprostit. Po několika minutách marného trápení jsem se rozhodla vrátit do vesnice pro pomoc.
Lékař byl k ničemu
Když jsem se objevila s místním obvodním lékařem, spatřila jsem manžela ve stejně poloze, v jaké jsem ho opouštěla. Nemohl se ani hnout a zaklíněná noha začínala tmavnout. „ Moc to bolí, pomozte mi, prosím,“ vysoukal ze sebe zoufale.
Lékař, který se zdál ze začátku ochotný, po několika minutách marného boje s manželovou nohou usoudil, že neví co s tím. Sebral se a začal si balit své náčiní. Stála jsem tam uprostřed krajiny a manžel pode mnou se zaklíněnou nohou.
„ Co máme teď jako dělat?“ volala jsem za odcházejícím doktorem, který byl zřejmě zvyklý léčit jen rýmu. „ Zavolejte třeba hasiče!“
Křikl na mě a ani se neotočil. Sedla jsem si vedle svého muže a začala plakat. „Neplač, zlato,“ řekl mi Luboš a pohladil mě po vlasech. Musel se při tom pohybu hodně natáhnout. Lehla jsem si k němu a několik minut jsme mlčeli.
Po chvíli jsem se odhodlala zkusit vyprošťovací akci ještě jednou. Naposledy. A stal se zázrak! Noha se pohnula a celá fialová se vyloupla ze skalní průrvy.
Nevím, zda se tehdy jednalo o nějaký zásah vyšší moci, nebo se tím, jak se i přes velkou bolest manžel natáhl, aby mě utěšil, ta noha pootočila. Bylo to zázračné vysvobození. Pomaličku jsme se dobelhali do vesnice, kde nás odvezli do nejbližší nemocnice.
Být tam ta zaklíněná noha prý o půlhodinku déle, možná už by se jí zachránit nepodařilo.
Radka (47), Chomutov
