Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, když jsem potkala svého přítele. Takový milý a pohledný člověk se už dneska jen tak nenajde.
Byla jsem už pár let bez manžela, který mi nečekaně umřel. Zůstala jsem sama a nikoho si nehledala. Ne, že by mi samota tak vyhovovala. Spíš jsem nedoufala, že ve svém věku bych si mohla ještě někoho najít. Moc krásy jsem nepobrala ani zamlada, natož teď, když mi důchod klepe na dveře. A nic zajímavého na mě také nebylo. Vlastně něco přece jen. Nebyla jsem chudá.
O peníze jsem se nezajímala
Po manželovi jsem zdědila velkou vilu a velké úspory. Dům měl po rodičích a peníze získal manžel za patenty, které ve svém podniku podával. Vždycky vymyslel nějaký zlepšovák a ejhle, na konto mu přistálo klidně dvě stě tisíc. Vůbec jsem tomu nerozuměla a jeho peníze neřešila. Na nic jsem je nepotřebovala. Na dovolenou jsme kvůli jeho pracovnímu vytížení, a později nemoci, vůbec nejezdili, a děti jsme uživili ze svých dvou platů. No, po jeho smrti jsem se stala bohatou vdovou. Nebyla jsem na to nijak pyšná a také jsem to nikde neroztrubovala. Přesto se o mě říkalo, že nosím nos nahoru, což nebyla vůbec pravda.
Zasáhl osud
„Zlatuše, ty ani netušíš, co všechno o tobě lidi napovídají. Prý si lítáš každou zimu na Seychely do toho nejluxusnějšího hotelu!“ řekla mi kamarádka se smíchem, protože mě znala a moc dobře věděla, že jsem v letadle nikdy za celý svůj život neseděla! Natož abych letěla někam k moři. Vždyť jsem neuměla ani plavat… Ale v jednom měla kamarádka přece jen pravdu, když mi domlouvala, abych si někoho našla. Začala jsem o této možnosti uvažovat. Ale když jsem se konečně odhodlala vyvinout nějakou iniciativu, rozhodl za mě sám osud. Do cesty mi přihrál muže mých snů. Tedy, já o něm ani nesnila, vůbec bych si netroufla. Matouš byl vysoký a šlachovitý. Nikde neměl ani přebytečný gram tuku. Stále se usmíval a choval se skromně, i když měl dvě vysoké školy. A já se mu líbila prý hned na první pohled.
Byl pořád smutný
Možná na mě oceňoval moje obliny, možná také veselou povahu. Zřídka kdy jsem se totiž mračila. Také proč, když jsem k tomu neměla žádný důvod? S mým novým přítelem jsme si rozuměli snad úplně ve všem a tak nebylo co řešit. Nastěhoval se ke mně hned po měsíční známosti. „Mami, nespěcháte na to vy dva trochu?“ ptala se mě starostlivě dcera, jako by byla ona moje máma a já nějaký puberťák. Pokrčila jsem jen rameny. Co ona může o životě vědět. Neuplynul ani měsíc, když Matouš začal být skleslý a nemluvný. Tušila jsem, že ho něco trápí, ale on mě nechtěl zatěžovat svými problémy. „Tak se mi svěř, vždyť na všechno trápení nemusíš být sám!“ prosila jsem ho a on si oddechl. Měl již dávno dospělé děti, ale moc radosti mu nedělaly.
Chtěla jsem pomoct
Platil za ně dluhy a pohledávky a občas žehlil i nějaký ten průšvih. Naposled pokutu za překročenou rychlost. „Je to pořád něco, jsem už z toho unavený! A také mi na všechny ty platby ani důchod nestačí…“ vzdychl si, ale já mu hned nabídla řešení. Vybrala jsem pár tisíc a dala mu je. Měla jsem peněz víc než dost. Od té doby potřeboval přítel peníze stále častěji. Jednou musel doplatit nějaké daně z minulosti, jindy zas půjčit kamarádovi. O penězích pro jeho děti ani nemluvě. Občas mi to bylo divné, ale pohoda a klid mi byl přednější. Tak jsem svoje stále častější výběry v bance nijak neřešila. Až druhá dcera mi tak trochu otevřela oči: „Ty mami, co o tom svém Matoušovi vlastně víš? Viděla jsi někdy ty jeho děti? Nebo nějaké kamarády? Nebo třeba bývalé kolegy z práce?“ ptala se mě a já jen vrtěla hlavou. Ne, ne a zase ne. Moc se mi její všetečné otázky nelíbily, ale musela jsem nechtíc uznat, že má ta moje holka pravdu.
Dcera mu nevěřila
Ještě týž den v noci jsem jí zavolala, zda by nemohla o mém záhadném příteli něco zjistit. K mému úžasu to už udělala, aniž bych ji o to prosila. „Moc toho nevím, ale co jsem zatím zjistila, se ti nebude vůbec líbit. Vypátrala jsem ho na sociálních sítí podle jeho posledního bydliště. Žádnou vysokou školu nemá. Byl už asi třikrát ženatý. A víš co? Ani děti nemá, alespoň jsem žádné nenašla!“
Na to jsem neměla co říct. Úplně jsem oněměla! To snad nemůže být pravda. Že bych ve svém věku nalítla nějakému podvodníkovi? Skutečnost byla ještě horší. Posledních pět let strávil můj Matouš ve vězení! Za pojistné podvody.
Volnost nade vše
Přiznal se ke všemu a prosil, abych mu odpustila. To jsem ale nemohla. Tolikrát mi lhal do očí, že bych mu už nemohla uvěřit snad ani pozdrav. Sbalila jsem mu kufr a dokonce dala i nějaké peníze do nového začátku. Bylo mi ho skoro líto, podvodníka. Hned po jeho odchodu jsem zavolala kamarádce: „Zvu tě na ty Seychely. Je čas si něco užít a také vyzkoušet, jako to je letět letadlem! Ještě před odletem jsem peníze ze svého konta rozdala. A také zadala inzerát na prodej vily. Měla jsem toho majetku dost. Žádné štěstí mi nepřinesl!
Zlata D. (60), Vsetín
