V době, kdy moje milovaná maminka ležela v nemocnici, měl můj syn těžkou nehodu. Usoudili jsme, že bude lepší, když jí o ničem nepovíme.
Moje maminka měla krásný život a dožila se neuvěřitelných devadesáti tří let. Se svým milovaným manželem Vaškem, mým otcem, strávila v manželství šedesát pět let, než tatínek zemřel na srdeční infarkt. Kromě mě, přivedli na svět ještě mého staršího bratra Františka a mladší setru Kateřinu. Vytvořili nám krásné domácí prostředí. I když neměli peněz nazbyt, nikdy jsme nestrádali. Věnovali se nám, vždy při nás stáli a podporovali nás. Dodnes moc ráda na své dětství vzpomínám.
Nejlepší (pra)rodiče
Domov jsem opustila až ve čtyřiadvaceti, kdy jsem se vdala a s mým mužem Tomášem jsme se přestěhovali do města. I tak jsem ale za rodiči pravidelně každý druhý víkend jezdila. A když přišli na svět moje děti – synové Matouš a Adam, tak i ti u svých prarodičů moc rádi trávili víkendy a část prázdnin. S dědou chodili na houby nebo rybařit, a babička pak z jejich úlovků vařila skvělá jídla podle rodinných receptů.
Nová chuť do života
Čas běžel dál. Když můj otec zemřel, nesla to maminka moc těžce. Dlouho trvalo, než se s jeho smrtí vyrovnala. Měla jsem o ni v té době strach, málo jedla, moc se o sebe nestarala, ale uplynulo několik měsíců a maminka se seznámila s novým sousedem Jindrou, také vdovcem, a stali se z nich dobří přátelé. Chodili společně na procházky, do kaváren, do divadla.
V nemocnici ve vážném stavu
Před pěti lety však maminku začalo trápit zdraví. Poslední týdny života už na ní bylo vidět, že jí síly pomalu opouští. Když pak dostala zkraje zimy těžký zápal plic, řekli nám v nemocnici rovnou, že je už hodně zesláblá a nejspíš boj s nemocí nezvládne. Poslouchalo se nám to velmi těžko, snažili jsme se s tím ale smířit a mamince poslední dny na nemocničním lůžku všemožně zpříjemnit. Chodili jsme za ní každý den, v návštěvách jsme se střídali. I ona však tušila, že se blíží konec, a proto si přála ještě vidět naposledy všechna svoje vnoučata a také několik pravnoučátek. Snažili jsme se všichni její přání splnit. Netušili jsme však, že náš čeká další hrozná rána…
Často jsme ji navštěvovali
Jsme opravdu velká rodina. I moji oba sourozenci mají po dvou dětech. A nejstarší dcera mého bratra Františka Irena v té době už měla čtyřletou dceru Verunku a tříletého syna Otíka. A tak nás občas přišlo za babičkou hotové procesí. Můj starší syn Matouš propadl už v mládí rychlým motorkám. My jsme s tím doma moc nesouhlasili, ale byl už dospělý a do života si mluvit nenechal. Když se jednou vracel z práce večer domů, jeho láska se mu stala osudnou.
Syna smetl kamion
Řidič nákladního vozu mu nedal přednost a syn už nárazu nedokázal zabránit. Přežil sice, do nemocnice ho však převezli ve velmi vážném stavu. A bylo to samozřejmě do té samé nemocnice, kde ležela moje maminka, jeho babička. Maminka všechna svá vnoučata velmi milovala, děti pro ni byly vším. Bylo nám proto jasné, že chceme-li, aby tu s námi ještě chvíli byla, nesmí se o nehodě vnuka dozvědět. Celá početná rodina se na tom jednohlasně shodla. A tak jsme se rozhodli pro milosrdnou lež.
Pravdu jsme utajili
O syna jsme měli velký strach. Měl polámanou páteř a nikdo nám nebyl schopný říci, jestli bude ještě někdy vůbec chodit. Svůj strach a bolest jsme se snažili při návštěvách babičky maskovat tak, aby nic nepoznala. Nejhorší bylo, když se nás na Matouše ptala. Museli jsme si dávat velký pozor na to, co jí říkáme.
Krůček od smrti
Lhali jsme, že Matouš musel pracovně odjet do zahraničí, ale že ji moc pozdravuje. Ten ale mezitím ležel o patro výš v té samé nemocnici v umělém spánku. Byli jsme si jistí, že děláme dobře, i když černé svědomí, že mamince lžeme, nás pálilo všechny. Jednoho dne dostala maminka vysoké teploty. Lékaři se snažili horečku tlumit, ale moc se jim to nedařilo. Její stav se velice rychle stával kritickým. Měli jsme o ni veliký strach a pomalu jsme se začali připravovat na nejhorší…
Blouznila v horečkách?
Jednou odpoledne, když jsem u ní byla na návštěvě, seděla jsem u její postele a držela ji za ruku, mě začala maminka přesvědčovat o tom, že za ní Matoušek byl a že si spolu krásně povídali. Neměla jsem srdce na to, vymlouvat jí, že za ní můj syn nebyl. Že to zkrátka není možné. Cítila jsem, že se blíží její konec a přála jsem si, aby byla šťastná. Vyprávěla mi, o čem spolu s vnukem mluvila a že teď konečně může v klidu odejít. Nechápala jsem. Do očí se mi hrnuly slzy, ale neměla jsem sílu povědět jí pravdu. Tak jsem jen s bolestí v srdci přikyvovala.
Měl tutéž vzpomínku
Maminka tu noc zemřela ve spánku, smířená a šťastná, že se dočkala Matoušovy návštěvy. Náš syn byl následující ráno probuzený z umělého spánku a po té, co opadl otok míchy se ukázalo, že následky jeho zranění nejsou vážné. Zvláštní ale bylo, že i on nám vyprávěl o tom, jak si s babičkou ve spánku krásně povídal…
Tamara K. (53), Olomoucko
