Neměla jsem to vůbec dělat. Neměla jsem ji hledat, kontaktovat, ani ji navštěvovat. Roky jsem toužila urovnat naše spory s mámou. Nikdo nemládneme a jí už je sedmdesát. Smíření ale netrvalo dlouho a já teď díky ní možná půjdu i do vězení.
Kdybych neměla žádný škraloup (přestože ten můj je přes čtyřicet let starý), asi bych se bála míň. Jenže momentálně bych řekla, že když z téhle šlamastyky vyváznu s podmíněným trestem, budu šťastná jako blecha. Přitom matka lže, skoro všechno si vymyslela, jen aby mi uškodila. Nic jsem jí dohromady neudělala, netušila jsem, že to může takhle skončit a dneska si vyčítám, že jsem se vůbec snažila ji najít.
Co se mnou bude
Můj právník rozhodně nemá radost z toho, že jsem jako teenagerka skončila v pasťáku. Říká, že to protistrana využije k tomu, aby dokázala, že matku nenávidím a chtěla jsem se jí pomstít. Tak to ale vůbec není, i když dokázat to bude těžké. Mám za sebou přes čtyřicet let samostatného spořádaného života, a najednou se všechno sesypalo jako domeček z karet. Celé dny brečím, bojím se, jak to dopadne. Děti mě utěšují, syn zaplatil opravdu dobrého právníka. Ale já budu klidná, až to bude celé za mnou. S matkou jsem nikdy neměla pěkný vztah. Jednou mi prozradila, že se mnou byla na potratu, ale nepovedl se a já se narodila. Prý jsem jí zkazila život, bylo jí teprve osmnáct a starat se o mě pořádně nechtěla. Vlastně mě vychovala babička, tu mám dodnes v srdci jako hodné světýlko. Nebýt jí, asi by ta moje puberta skončila ještě hůř. Babička Jaruška si mě tehdy odnesla z porodnice jen čtrnáct dní poté, co se jí tam narodil syn, můj strejda Toník. Koupila si kočár na dvojčata a vozila nás spolu, vnučku od nejstarší dcery (které nic moc říkat nemohla, protože ji sama měla v sedmnácti) a mě. Otec samozřejmě neznámý, takže peníze na přilepšenou taky žádné.
Zkušenost s pasťákem
Máti to tehdy nezvládla a nechala mě babičce na krku. Objevila se jen občas, páchla alkoholem, nebyla moc čistá a obvykle prospala celé dny. Vzpomínám si, jak moc jsem toužila po mamince, jakou mají ostatní děti a jak jsem pak ze svých snů slevovala, až zbyl jen jediný: aby přišla na školní besídku, podívat se, jak recituju. Jenže se naplnilo přísloví: Dej pozor na to, co si přeješ. Dostavila se, když mi bylo třináct, zlitá pod obraz, dělala ostudu a nakonec ji museli vyvést. Křičela jsem, že ji zabiju, že ji nenávidím, že se jednou pomstím. A všechno tohle je pěkně zaznamenané v kartě na sociálce, protože horlivá soudružka učitelka třídní usoudila, že potřebuji odbornou konzultaci. Ale já potřebovala hlavně hodně lásky, kterou se mi snažila dávat babička a hodně i strejda-brácha Tonda, jenže to nestačilo. Rozhodně ne na to, abych se v pubertě doslova neutrhla ze řetězu. Vlastně jsem dělala všechno, co jsem u mámy kritizovala. Hlavně jsem dost pila, k drogám jsem se dostala taky. Babičku jsem trápila tolik, že to dodnes ani nemůžu nikomu vyprávět, jak se stydím. Když jsem jí s partou vybílila byt, skončila jsem na odvykací kůře a v diagnostickém ústavu. Taky tam jsem dost otevřeně mluvila o tom, že mámu jednou za to všechno, co mi udělala, zabiju.
Žila jsem šťastně
Samozřejmě, že jsem to tak nemyslela. Ve skutečnosti se něco ve mně konečně obrátilo k lepšímu a na poslední chvíli jsem se sebrala k normálnímu životu. Odstěhovala jsem se z rodného města, chodila jsem na textilní školu, vyučila jsem se dámskou švadlenou, vdala se za prvního hodného kluka, který mě chtěl (strašně moc jsem toužila po tom, aby mě někdo chtěl) a prožila spokojený život jako máma dvou šikovných dětí. Nevím, co mě to popadlo začít šťourat do té záležitosti s matkou. Manžel bohužel umřel na infarkt před pěti lety, dospělé děti vyletěly z hnízda, kamarádky mají svoje starosti… Nějak na mě padl smutek, že jsme k sobě vlastní máma s dcerou nikdy nenašly cestu a že možná brzy bude na všechno pozdě, vždyť mámě už je přes sedmdesát. Dalo mi to dost práce, ale vyhledala jsem ji.
Osudná návštěva
Kdybych věděla, jak ta jediná návštěva po tak dlouhých letech skončí, určitě bych si ji rozmyslela. Stalo se to před pár dny, těsně po Novém roce, co napadl ten sníh. Koupila jsem kremrole, pamatovala jsem si, že je babička mámě vždycky pekla a vydala se za ní. Zůstala na mě koukat, jako když do ní uhodí hrom. Stála ve dveřích nad schody do domu. „Mami, smíříme se,“ povídám. A ona na to spustila, jako by neuplynul mezitím celý lidský život, tu samou bandurskou, jako kdysi. Tentokrát jsem si to ale nechtěla nechat líbit, křičela jsem na ni na oplátku, nakonec jsme se i tahaly, chtěla jsem jí vyrvat zpátky z ruky krabici, kterou jsem jí podala. A pak se to stalo. Uklouzla, upadla a zlomila si ruku.
Babička se obrací v hrobě
Hned jsem jí odvezla do nemocnice, na tu cestu nikdy nezapomenu. Krve by se ve mně nedořezal, když hned na příjmu nahlásila, že jsem ji shodila ze schodů. Sestřičky zavolaly Policii a od té doby se nestačím divit, do jaké šlamastyky jsem se dostala. Matka bydlí na samotě, nikdo nás neviděl… Je to slovo proti slovu. Tak mi držte palce, snad to dobře dopadne a matka se nějak vzpamatuje nebo mě z toho právník vyseká. Nic jsem jí neudělala a ještě po padesátce mi ubližuje, babička se musí v hrobě obracet.
Barbora N. (53), Nymburk
