Cítila jsem se strašně zbytečná, a tak jsem si svou cenu dokazovala drobnými krádežemi. Časem se z toho stala závislost, na kterou jsem málem doplatila.
Začalo to tím, že jsem se dobře vdala. Vilka, pracovitý muž, žádné povinnosti… Své zaměstnání jsem opustila hned, jak jsem otěhotněla. Tomáš chodíval z práce pozdě a moje kamarádky neměly tolik času jako já, takže jsem žila většinou ve své vlastní společnosti. Jak já se těšila, až se narodí Deniska! A pak se to stalo. Naše holčička vrněla v postýlce a já si v koutku duše s velkým studem uvědomovala, že mě mateřská láska nenaplňuje. Proč to nefunguje? Propadala jsem se do depresí z osamělosti, otupělosti a totální neužitečnosti. Kdybych umřela, nikomu bych nechyběla, jen tomu děcku. Jednou, když jsem byla na nákupu, mi pokladní u kasy zapomněla započítat balenou vodu. Došlo mi to až když jsem nákup nakládala do auta. A najednou ten úžasný pocit radosti! Konečně jsem “vydělala” nějaké peníze a něco se událo. Když jsem vzápětí v drogerii sebrala lak na nehty, strachy mi srdce bušilo až v krku. Ale nikdo se na mě ani nepodíval. Začala jsem krást pravidelně. Peněz jsem měla dost a všechno si mohla v klidu koupit, ale ten adrenalin byl tak vzrušující, že nešlo odolat!
Najednou spadla klec
Ty věci jsme vůbec nepotřebovali! Měla jsem doma desítky rtěnek, řasenek a tužek na oči. Všechno jsem schovávala do obrovské krabice, aby to manžel nenašel. Během roku jsem toho domů nanosila tolik, že bych si mohla otevřít vlastní krám. Jednoho dne ale spadla klec. Malá seděla v nákupním vozíku a já zrovna sebrala sadu holících žiletek. Doma jsem jich už měla spoustu. U kasy jsem zaplatila a prošla kontrolním rámem, který mě vždy nechal na pokoji. Tentokrát ale začal vřískat jako na lesy. Zatmělo se mi před očima. “Paní, mohla byste jít s námi?” Tak takový adrenalin už byl trochu moc! “Naše detektory ukázaly, že máte něco, co jste nezaplatila,” spustili s kamennou tváří. “To rozhodně nemám,” tvrdila jsem a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Klepala jsem se jako odsouzenec na smrt. Když jsem pod policejním dohledem odevzdala tašku a bundu k prohlídce, už jsem nevydržela a rozplakala se.
Ostuda jako hrom!
“Proč jste to vzala?” zeptal se jeden z mužů a já nevěděla, co odpovědět. Že mám díky tomu pocit, že opravdu žiju? Že jsem šikovná? A tak jsem mlčela a brečela. “Mami, domů,” tahala mě dcera za svetr. “Sepíšeme to jako přestupek, zaplatíte pokutu dva tisíce a můžete jít,” řekl policista a já snad nikdy v životě nikomu nedávala peníze raději. “Miláčku, co ti je? Nejsi nemocná?” staral se večer manžel a já mu tvrdila, že ano a že si půjdu raději lehnout. Stále dokola jsem si v hlavě opakovala:: „Já jsem kleptomanka! Co když mě tam viděl někdo z ulice? Co když se to dozví Tomáš?“ Ne, to se nesmí stát. Krást už prostě nesmím, i kdyby mě trápilo sebevětší nutkání. Musím si najít nějakou náhražku. Tou náhražkou se stal úvazek na dva dny v týdnu v jedné kanceláři. Ta práce mě zachránila. Tomáš naštěstí dodnes netuší, co mě tenkrát tak rychle přimělo k návratu do práce.
Drahuše (41), Praha
