Uvěřila jsem tomu, že měl v životě na ženy smůlu, pozdě jsem poznala na vlastní kůži, jak pádnou ruku při prosazování svých názorů můj muž má. Styděla jsem se požádat o pomoc rodinu a kamarádky.
Vdávala jsem se z lásky. Hledala jsem toho pravého, a když jsem ho potkala, skutečnost, že je o sedm let starší a stihl se už dvakrát rozvést, mi nepřišla podezřelá. Zamilovaní mají nasazeny růžové brýle, nevidí chyby partnera, protože je vidět nechtějí.
Mělo mi být podezřelé, že mu dvě manželství záhy vyhořela, a krize nastala vždy po narození dítěte. Poslouchala jsem zoufalé výjevy Lukáše, jak ho ty dvě přede mnou zneužily, a nakonec mu ještě zahýbaly.
Byly to zkrátka mrchy, a on pevně věří, že já jsem ta, která mu všechny rány osudu vyléčí a on bude zase věřit ve velkou lásku a šťastnou rodinu… Vzali jsme se, i když z toho neměli mí rodiče radost. Necelý rok po svatbě se nám narodila dcera Kačenka.
Bydleli jsme na jednom z pražských sídlišť a já si říkala, že mě potkalo štěstí…
Stala jsem se třetí obětí
Byla jsem na mateřské dovolené, de facto bez příjmu, protože příspěvek byl zasílán na účet, ke kterému jsem neměla přístup. Násilí začalo nejprve psychickým terorem.
Už mezi dveřmi jsem místo políbení schytala příval manželovy špatné nálady, nespokojenosti a vzteku, které pokračoval celý zbytek dne. Naše dítě ho dráždilo už jen tím, že existovalo.
Vadilo mu, že pláče, vadilo mu, že se směje, vadilo mu, že si brouká, vadilo mu, že dýchá. Nejenže mi nepomohl, ale já se dokonce bála ho s malou nechat samotnou. V jeho očích se objevilo něco, co jsem neznala a co mě zneklidňovalo.
Bylo to tam vždy, když se na naše dítě díval, taková zvláštní zášť. Vždycky mi až zamrazilo. Během několika měsíců k psychickému teroru přibyly fyzické útoky, pak sexuální a také ekonomické násilí.
Byla jsem na něm zcela existenčně závislá a díky jeho chování jsem nesnesla jen pomyšlení, že bych se s ním mohla milovat. A to ho dokázalo rozběsnit nejvíc.
Už jsem nemohla dál
Byla jsem sociálně izolována, s rodinou ani kamarádkami nebyla v kontaktu, protože si to manžel nepřál a dlouhodobě pracoval na tom, aby mi vztahy zničil.
Když jsem nebyla schopná intimního styku, obviňoval mě z nevěry, urážel mě různými vulgarismy, a když jsem se ohradila, že mi takto nadávat nebude, začal mě fackovat, bít pěstmi do ramenou, prsou, až mě vždy srazil na zem.
Poslední kapka byla, když se na mě jednou, když jsem ležela bezmocně na zemi a krev mi tekla po obličeji, vymočil. Pak odešel do obýváku. Tam si dal několik piv a naštěstí usnul u televize.
Proplížila jsem se do koupelny, ošetřila si rány, zamkla se v dětském pokoji a na internetu v mobilu si začala hledat informace, jak ze situace ven. Ráno jsem našla na stole vzkaz:
„Těš se, příště to dokončíme.“ A v tu chvíli jsem se rozhodla pro azylové ubytování, protože jsem měla strach… Rodina byla daleko a před kamarádkami bych se musela hanbou propadnout.
Našla jsem si tedy číslo do poradny a začala jednat. Ještě ten den jsem utíkala na konzultaci. Přijetí ale nebylo možné okamžitě. Nástup byl možný až druhý den. Přemýšlela jsem zoufale, kde s dcerou strávím noc. Domů jsem nechtěla, už jsem tu hrůzu zažívat nedokázala.
Jednu jedinou noc!
Zjistila jsem, že mám v sobě obrovský blok, za žádnou cenu jsem se nechtěla svěřit žádné z kamarádek. Velmi jsem se za celou situaci styděla.
Argument pracovnice azylového domu, že stydět by se měl především manžel, můj názor trochu změnil, a tak jsem se rozhodla zavolat kamarádce Jitce, se kterou jsme si byly vždycky hodně blízké.
Třásl se mi nejen hlas, ale celá duše, když jsem slyšela, jak její telefon vyzvání. Na chvíli jsem si dokonce přála, aby ho kamarádka nezvedla. Osud ale chtěl, aby se to řešilo rychle.
Jitka mě příjemně překvapila, na nic se nevyptávala a nabídla mi ubytování, na jak dlouho prý potřebuju. Ba co víc! Mohla jsem jí dokonce dát dcerku ještě ten den na hlídání, abych si zařídila vše potřebné. Byla jsem jí tak vděčná!
Dvouletá Kačenka se s novou situací vypořádala nad očekávání dobře. Možná vycítila, jak se její mamince ulevilo.
Přesto během prvních pár dnů v azylovém domu přišly i kritické momenty, plné vyčerpání, vzteku, strachu a pochybností, zda odchod do azylového domu nebyl unáhlený krok.
Přišla vánoční deprese
Ve spolupráci se svou klíčovou pracovnicí jsem podala k soudu žádost o předběžné opatření, abych měla dcerku ve své péči. A zároveň podala žádost o rozvod. Zvažovala jsem také, zda podat na manžela trestní oznámení za týrání.
S pomocí kamarádky Jitky jsem si vyřídila nějaké sociální dávky a našla brigádu. Jednalo se o práci na počítači, kterou bylo možné vykonávat doma a dobře ji skloubit s péčí o malou dcerku.
Co bylo ale nejhorší, musela jsem čelit útokům manžela, který chtěl, abych se k němu vrátila. V azylovém domě byly ženy v podobné situaci, takže jsme mohly své zážitky sdílet a poskytovat si rady a pomoc vzájemně. Jenže pak se přiblížily Vánoce.
Najednou mi přišlo hrozně smutné a deprimující, že nemám domov. I když byl Mikuláš s čertem a andělem v našem azyláku parádní akcí, které si užily jak děti, tak maminky, přesto se mi do duše vloudil smutek.
Za několik dní tu budu trávit i Štědrý den, jeden stromeček pro všechny, zneužité, týrané a vyhnané matky ze svých domovů.
Byla jsem ráda, že je moje dcerka tak malá, a tuhle stránku ještě nevnímá, měla tam kamarády, pořád s kým si hrát, všude samé hodné tety…
Přišla jako anděl
V ten předvánoční čas k nám přišla starší elegantní žena. Byla takovou dobrou duší, která do azylového domu přicházela už po několik let před Vánoci, aby děti podarovala dárky.
Vždycky prý říkala, že na tom bývala stejně, že také musela kdysi utíkat s dětmi před manželem, zažila hlad a bídu, ale nakonec se na ní štěstí usmálo. Potkala svého budoucího manžela, hodného člověka, podnikatele, který jí vše vynahradil.
A že za to chce pomáhat podobně nešťastným ženám, jako byla ona. Náramně jsme si spolu porozuměly.
Ta paní našla ve mně nějaké zalíbení, a když se dozvěděla, že jsem profesí kadeřnice, došla k názoru, že by se jí hodilo, kdyby jí každé ráno někdo učesal a nalíčil, protože ta její vizážistka si už práce u ní neváží, chodí pozdě a chce čím dál více peněz.
A jestli by mi stačil pokojík v podkroví s malou kuchyňkou a vlastní koupelnou. Srdce mi v tu chvíli zaplesalo radostí, ale říkala jsem si hned vzápětí, že by to bylo moc velké štěstí.
Na Vánoce ve svém
Jak se ale ukázalo, myslela to vážně. Druhý den přišla s tím, že je vše přichystáno k tomu, abych se mohla s dcerou ubytovat.
Bylo mi to tak nepříjemné vůči ostatním ženám, které bydlely v azylovém domu déle než já, viděla jsem ty jejich oči, když jsem odcházela a loučila se. Ale člověk má občas v životě myslet na sebe.
Snad nikdy jsem se necítila tak šťastná, jako ten večer, když Kačenka usnula a já seděla na terase velkého domu, popíjela punč s paní Jiřinkou, jak se ta dobrá duše jmenovala, a vyprávěla si s ní o životě.
Její děti byly daleko, dcera se vdala do Austrálie, syn pracoval v Kanadě. Na Vánoce prý nepřijedou a ona se na tu dalekou cestu necítí. Bude doma a prvně, po třech letech, nebude Štědrý den trávit sama.
Bydlím u paní Jiřinky už šest let a zatím je stále tou milou a vlídnou paní. Do azylového domu teď chodíme s dárečky spolu.
Blanka (40), Praha
