Soused, který byl téměř členem naší rodiny, se zničehonic úplně změnil. Začal nám škodit víc, než kdybychom byli nějací nepřátelé. Trvalo celých deset let, než jsme zjednali nápravu.
Se sousedem odvedle vycházela moc dobře už moje maminka, která skromný domek se zahrádkou zdědila po svých rodičích. Bylo samozřejmostí, že dalšími nájemníky budeme my s manželem. Bratrovu polovinu dědictví jsem vyplatila a spokojeně se nastěhovala domů. V domku jsem vyrostla a strávila hezké dětství. Mých dalších několik bydlišť bylo vždycky jen tak na přechodnou dobu, protože skutečný domov jsem měla zde.
V sousedovi jsem se zmýlila
Maminka už byla velmi stará a já byla ráda, že se o ni mohu do posledních chvil postarat. Sousedova veselá povaha mamince velmi imponovala. „Lidunko, přichystej něco dobrého ke svačince, za chvíli přijde soused!“ připomínala mi mamka, ale nemusela. S jeho návštěvami jsem počítala a dávala mu pravidelně i nějakou tu výslužku. On nikdy nic neodmítnul. Prý, proč by si nepochutnal! Manželovi se moje počínání moc nelíbilo. Považoval souseda za vyžírku. „Není tak hodný, jak si tady všichni myslíte. Je to pěkná podšívka. Všemi mastmi mazaná!“ tvrdil, ale já mu nevěřila, Byl od přírody podezíravý. I mně občas prohrabal kabelku a přepočítal peníze. Měla jsem čisté svědomí a tak mě to ani nijak nerozčilovalo. Prostě, v každém manželství musí být nějaký kompromis. Lepší malá nedůvěra než velká nevěra, že… Ale abych se vrátila k tomu sousedovi. Po smrti maminky jsem přirozeně předpokládala, že naše vztahy zůstanou stejně hezké, ale mýlila jsem se. Mýlila jsem se hrozně moc!
Začal být zlý
Soused sice byl pár dní po pohřbu celkem v pohodě, ale potom mi jednoho dne neodpověděl na pozdrav. Myslela jsem, že je jen zamyšlený, ale on po mě hodil nenávistným pohledem a ušklíbnul se. Tím to všechno začalo. Nemluvil s námi a potom začal stavět místo plotu mezi našimi zahradami vysokou zeď. Stínila nám na záhony a bránila v rozhledu do krajiny. Naše domluvy byly marné. „S vámi se nebavím!“ odpověděl a uplivnul si! Byla jsem úplně ohromená. Ráno mi ležel na prahu náš mrtvý kocour. Byl to můj miláček a hodně jsem ho obrečela. V tu chvíli mě nenapadlo, že ho má na svědomí soused, ale on se ke svému činu přiznal. Byl na tu vraždu dokonce pyšný! Jednou jsme měli posprejovaná vrata, jindy zlomených pár planěk od plotu a potom zase propíchnutou gumu u auta.
Zaslechla jsem volání o pomoc
V neděli odpoledne pravidelně pálil na zahradě pneumatiku, abychom nemohli vytáhnout hlavu z domu. „Takhle to dál nejde,“ rozhodl se manžel a šel na Místní úřad. Tam se mu ale vysmáli. Prý nemá žádné důkazy, tak co. Náš život se změnil ve válečný stav. Neuplynul týden, kdy by se něco ošklivého neudálo. Je to docela s podivem, ale zvykli jsme si. Vážili jsme si každého dne, který proběhl v klidu. Jednou jsem hrabala spadané listí na konci zahrady, když jsem uslyšela slabé volání o pomoc. „Haló, pomozte mi někdo!“ opakoval stále dokola tenounký hlásek a mně v tu chvíli ani na chviličku nenapadlo, že by mohl patřit sousedovi. Jen podle směru, odkud ten hlas vycházel, jsem odhadovala, že se něco stalo za tou vysokou zdí, kterou soused mezi našimi zahradami postavil. Oběhla jsem náš i jeho dům a přelezla jeho plot z druhé strany. Ke svému údivu jsem našla souseda na zemi.
Naschvály se mu nevyplatily
Svíjel se bolestí a naříkal. Na rukou měl obrovské krvavé puchýře. Z očí mu bolestí tekly slzy. Vedle něho ležela lahev s lebkou a překříženými hnáty. Byla to asi nějaká žíravina či co. O kousek dál se povalovala konev a trychtýř. Nemusela jsem být detektiv, aby mi došlo, že soused chystal zase nějakou pohromu. Asi nám chtěl s tou žíravinou pokropit úrodu zeleniny a při tom se sám poranil. Zavolala jsem záchranku a ti ho s popáleninami odvezli do nemocnice. „Dobře mu tak!“ řekl cynicky manžel, když jsem mu vyprávěla, co se stalo. Mně to ale nedalo. Přes to všechno mi bylo toho našeho ubožáka líto. Nikoho neměl. Tedy, měl syna, ale s tím byl také dlouhé roky rozkmotřený. Vlastní vnoučata nikdy neviděl! V nemocnici jsem ho našla, jak nehybně leží s očima upřenýma do zdi.
Odpustila jsem mu
„Zdravím, sousede, oslovila jsem ho a čekala, co mi řekne. Myslela jsem, že mi začne nadávat, ale on se jen pomalu otočil, ukázal zafačované ruce a řekl: „To jsem dopadl, co? No, zasloužím si to…“ Nemohla jsem odolat a zeptala se ho, proč vlastně s námi tolik let válčí? Vždyť jsme mu nic neudělali…On se jen trpce zasmál. „Že neudělali? Vaše matka mi mnoho let slibovala, že mi ten váš barák prodá. Těšil jsem se na syna, že se přistěhuje. Místo něho jste ale přišli vy a já neměl nic! Podvedli jste mě!“ Nyní bylo na mě, abych se divila. O nějaké dohodě jsem neměla ani tušení a také mu to řekla. Usmířili jsme se. Díky pomoci svých vnoučat jsem vypátrala i toho jeho syna a řekla mu, jak na tom jeho táta je. Přijel okamžitě! A tak, přesně po deseti letech a jednom měsíci, jsme se zase všichni usmířili!
Ludmila Š. (56), jižní Morava
