Byly jsme jako dvě otrokyně. Starost o domácnost, manžela, dospělé děti, které se ne a ne odstěhovat. Společný osud nás spojil a my si řekly dost!
Kdysi jsme s manželem bydleli v malém panelákovém bytě spolu s třemi dětmi. Zakopávali jsme o sebe na každém kroku a neuplynul den, kdy bychom nezatoužili po nějakém lepším a hlavně větším bydlení. Za několik let nám spadlo do klína samo a zadarmo. Manžel spolu se svým bratrem zdědil velký dům na okraji města.
Pořád jsem jen posluhovala rodině
Nebyla to žádná honosná vila, spíš ruina, ale i tak jsme se z ní bláznivě radovali. Švagr byl moc šikovný, na rozdíl od manžela, a tak se ujal rekonstrukce. Můj Bohouš byl ale dříč a co nedostal do vínku na šikovnosti, vynahradil poctivou prací. Chlapi se prostě překonávali! Na nás, ženských, bylo to ostatní. Starost o manželovu maminku, která po smrti svého manžela v domě zůstala, a také o naše děti. Měla jich každá rodina po třech kouscích. Moje tchyně byla skvělá a já ji měla moc ráda. Dodnes vzpomínám, jak jsme se spolu nasmály, když vyprávěla o svých zážitcích z mládí. Tehdy bylo všechno tak jiné, že se tomu dneska nedá ani uvěřit! No, dům jsme časem dali dohromady a žili si bez hádek a třenic celkem spokojeně. Jen ta dřina nám se švagrovou tak nějak zůstala.
Švagrová na tom byla úplně stejně jako já
Přes týden jsme se moc nevídaly. Byly jsme každá v práci a potom každá ve svém patře doma u plotny, pračky, vysavače a dalších vymožeností… O víkendu, když byl konečně čas na kafíčko a nějaký ten koláč, jsme si notovaly. „Nikdo mi nepomůže, povzdychla si švagruše, přestože měla na rozdíl ode mě tři dcery. Dospělé! Bydlely společně s rodiči a nikam do svého se nechystaly. Také proč. Bydlení měly zadarmo a s veškerým servisem! Ani já na tom nebyla lépe. Moji dva kluci byli rozcapení už odmalička a o dceři ani nemluvě. Dala se na veganství a stále všechny poučovala o škodlivosti toho a tamtoho. Docela mě tím štvala. Nestačilo, že jsem stále vyvařovala jako pro regiment vojáků. Musela jsem jí připravovat ty její bezmasé blafy a shánět stále nějaké nové suroviny.
Domluvily jsme se, že utečeme
„Už toho mám právě dost!“ zařvala jsem jednou, když odstrčila od sebe štítivě talíř. Prý proto, že jsem jí dala na brambory máslo! Živočišný tuk! Ta hrůza! Asi jsem zařvala moc, protože seshora přiběhla švagrová. „Co se tady děje? Nestalo se nikomu nic?“ ptala se starostlivě. Ujistila jsem jí, že se nic nestalo, jen já se asi zblázním! Švagrová se na mě podívala a přikývla: „Já taky!“ Když odešla, přehrála se mi celá ta scéna znovu v hlavě. „Mám já tohle zapotřebí?“ zeptala jsme se nejdřív sebe a potom švagrové, na kterou jsem v noci tajně zaťukala. Věděla jsem, že jediná nespí a čte si. „Utečeme. Teď hned!“ navrhla jsem jí a ona hned nadšeně souhlasila. Prý už na to myslí dávno, jen si netroufla se mi svěřit!
Bez sobecké rodiny je nám skvěle
Odběhla jsem si zabalit kufr a za hodinu už jsme společně nastupovaly do taxíku před domem. Cíl: naprosto neznámý. Když nás taxík dovezl na nádraží, vůbec jsme nevěděly, kam pojedeme. Tak jsme nastoupily do prvního vlaku a jely. Ráno jsme se ocitly až v Ostravě, což bylo od nás na severu pěkně daleko. Svítilo sluníčko, nikde žádná mlha a my byly z té nádhery úplně nadšené. Po pár dnech v hotýlku jsme se vydaly do Olomouce a potom dál a dál. Je nám skvěle a ani nás to moc nestojí. Užíváme si svobody! Volnosti a nicnedělání!
Jana T. (59), Olomouc
