Netušila jsem, že tam ta lahev s nebezpečnou tekutinou je. Nestihla jsem Aničce zabránit, aby se nenapila.
Mělo to být úžasné léto na chalupě mé kamarádky. Jarka mi nabídla, že mi půjčí klíče od své chatičky v západních Čechách. Po smrti manžela tam moc nejezdila a její jediný syn žil v zahraničí. My jsme nikdy žádné stavení vhodné k rekreaci neměli, tak jsem tu možnost uvítala. Těšila jsem se, jak si užiju svou čtyřletou vnučku Aničku a moje dcera si trochu odpočine, protože se jí čerstvě narodil syn Lukáš. Plánovala jsem si, jak s Aničkou budeme chodit na výlety, krmit u řeky kachničky a večer ji budu vyprávět pohádky. Dcera můj návrh uvítala, protože byla vyčerpaná nejen porodem, ale hlavně tím, že Lukášek proplakal celé noci, a na malou Aničku ji už nezbývala energie.
Pohádková chaloupka
Byla to snad nejroztomilejší chatka, jakou jsem v životě viděla. Malá, jako pro trpaslíky, s půvabnou zahrádkou. Naše prázdniny začaly skvěle. První týden, co jsme tam spolu žily, byl nádherný. I počasí nám přálo. Na zahradě jsem napnula houpací síť a naplnila malý nafukovací bazének. Nic nebránilo naší letní idylce. Až přišel ten nešťastný den – bylo to úterý a už ráno jako by příroda věděla, co se stane. Ptáci nezpívali, motýli nelétali, včely nebzučely. Bylo dusno, jako by se chystala bouřka. Necítila jsem se dobře. Vysoký tlak a problémy se srdcem se prosadily a ačkoliv jsme si plánovaly výlet do nedalekého města, nakonec jsme cestu zrušily. Po obědě jsem seděla vyřízená v kuchyni, zatímco Anička štrachala ve špajzu. Co chvíli mi ukazovala, co našla. Usínala jsem únavou a najednou slyšela tu malou, jak říká: „Babičko, ty spíš? Já mám žízeň…“ Stěží jsem otevřela oči a sbírala síly, abych vstala a nalila ji limonádu. Jako v hororu jsem ale uviděla, jak dítě drží nějakou otevřenou lahev. Stačila jsem jen křiknout, aby to nepila. Bylo však pozdě…
Byl to doušek smrti
Anička začala křičet bolestí. Okamžitě jsem se jí snažila prolévat vodou, ale krutá bolest neustávala. Ani nevím, kdy přijela záchranka, měla jsem pocit, že se nedočkám… V lahvi byl louh. Anička strávila po nemocnicích více než rok. Podstoupila několik operací a potravu musela přijímat sondou přímo do břicha. Vyhubla téměř na kost. Až po dlouhém čase začala přijímat potravu zase ústy. Dnes už to je osm let, Anička má řadu omezení na celý život. A to všechno kvůli malé chvilce, během které jsem vnučku neuhlídala.
Alena (61), Pardubicko
