Moji vnukové pana Jiřího milovali. Uměl si s nimi hezky hrát a radovat se ze života. Když najednou zmizel, báli jsme se nejhoršího.

S panem Jirkou mě seznámil můj čtyřletý vnouček Pepíček. Byla jsem s ním na procházce starou Prahou, zašli jsme krmit kačenky k Vltavě a nakonec se posadili u fontány před Justičním palácem.

Byla jsem už unavená, přece jen jsem byla čerstvě v důchodu a jako čerstvá důchodkyně jsem se nezastavila. Nejenže jsem si snažila maximálně užívat svých dvou vnoučků, ale také si vynahradit tolik let sezení na úřadě.

Manžel měl být v důchodu už čtyři roky, ale přesluhoval. Nedovedl si představit, že by byl bez práce a já byla tomu ráda. Stal by se z něho starý protiva, a kdo by s ním pak vydržel? Říkala jsem si v duchu, ať mu ta pracovní aktivita vydrží ještě aspoň pět let.

Pan Jirka byl svižný pětašedesátník. Seděl na vedlejší lavičce a díval se na fontánu, která chrlila vodu vysoko do nebe. Byl zamyšlený. Náš Pepíček chvíli neposedí a je velmi společenský. Poskakoval blíž a blíž pánovi, až jej vytrhl z jeho meditace.

Starý pán se přívětivě usmál na našeho zlatovlasého caparta a zeptal se, jak se jmenuje. „Tak tady máš něco dobrého,“ vytáhl z tašky čokoládu.

Omlouvala jsem se za Pepíka, ale pán se jen smál a říkal, že má po kapsách vždycky něco dobrého pro děti a také pro psy, kočičky a ptáčky… Vyzařovala z něho tak úžasná energie a optimismus, že jsem si k němu přisedla a začali jsme si povídat.

Nejdříve jen tak o počasí, pak o politice a nakonec o našem životě. Měl neuvěřitelně optimistický přístup ke všemu, hlavně k problémům. Říkala jsem si, že žít s takovým člověkem musí být radost. Když jsme se loučili, řekla jsem mu to. Že jeho žena musí být s ním šťastná!

Tajně pro lásku žebral

Jen se tak zvláštně pousmál. Za tím úsměvem bylo nějaké tajemství. Přešel mou poznámku bez komentáře a rozešli jsme se s tím, že se třeba zase uvidíme. A stalo se to dříve, než jsem čekala. Tentokráte jsem šla s malým Vašíkem, svým druhým vnoučkem.

Už z dálky se na nás smál a Vašíkovi dal taky čokoládu. Byla jsem ráda, že ho vidím. Už dlouho jsem si s nikým tak hezky nepopovídala. Jako by to byl můj nejlepší kamarád z dětství. A on to asi taky tak cítil.

Vyprávěla jsem mu o svém životě a řekla mu i to, co jsem nechtěla. A on mi na oplátku prozradil svůj tajuplný úsměv. Jeho přítelkyně byla o patnáct let starší. Našel si ji už dávno, když ještě vychovávala dvě děti.

Pomáhal jí s výchovou a sám nikdy žádné vlastní dítě neměl. Chtěl si svou Boženku vzít, ale ona nejdříve nechtěla a pak na to neměli peníze a nakonec si zvykli. Boženka byla moc nemocná a nedostávalo se jim peněz na léky, které by jí její trápení ulehčily.

A tak Jiřího napadlo, že bude pro svou Boženku žebrat. Bylo to ponižující, ale co by pro svou lásku neudělal. A tak vysedával v centru Prahy a každý den se mu podařilo nějaké finance získat. Někdy toho bylo méně, jindy více.

Časem si zvykl a už se necítil tak ponížený, jako odpad společnosti. Už nevnímal ty opovržlivé pohledy, apaticky zíral před sebe a když mu někdo něco hodil, poděkoval a usmál se. Policie jej občas vyhnala, jindy tolerovala. Podle toho, kdo právě sloužil.

„A co na to přítelkyně?“ zeptala jsem se. „Ona o tom neví,“ odvětil pan Jiří. „Myslí si, že jsem si našel nějakou brigádu.“

Vyhodil ho z bytu

Tak jsme se s panem Jiří sešli ještě několikrát. Nastal podzim a blížila se zima. Ten sychravý den nebyl v takové náladě, jak jsem ho znala. Pochopila jsem, že se něco stalo. I když se to snažil nedávat na sobě znát, jeho oči byly potemnělé smutkem.

Vždycky zářily jako modré nebe. Když jsem se ho na to zeptala, zhluboka se nadechl, aby našel sílu a pak mi řekl, že jeho Boženka zemřela. „To je mi moc líto,“ hlesla jsem. To ale nebylo všechno.

Po chvíli dramatické pauzy mi ještě přiznal, že její syn – ten, kterého znal od dětství a částečně ho vychovával – ho z bytu maminky vyhodil. Mohl si vzít jen dvě tašky svých věcí. Za těch dvacet let, co tam bydlel, tam neměl ani trvalé bydliště.

To měl ve svém rodném městě na jihu Čech. U maminky, která už dávno nežila. V domě, který už dávno patří někomu jinému. Ptala jsem se Jiřího, kam půjde? Řekl, že si koupil za zbylé peníze stan a spacák a bude spát na Barrandově.

Kde tam přesně, jsem neměla tušení. V parku? V nějakém lesíku? S pocitem, že musím tomu člověku nějak pomoct, jsem kráčela domů. Do řeči mi nebylo a Vašík se mě ptal, proč jsem tak smutná. Napadlo mě, že zavolám kolegyním z práce.

Mohly by mu zajistit nějaký azylový dům nebo ubytovnu. Než se tak stane, mohl by přespat několik dní u nás doma… To jsem ale narazila! Jen jsem to manželovi řekla, řádil, že jsem se úplně zbláznila! Žebráka a bezdomovce nasadit do našeho bytu?

A pak bylo ještě hůř, když mu Vašík řekl, že se s panem Jiřím scházím pravidelně – a Pepíček to potvrdil. Nikdy bych nevěřila, že bude ten můj dědek ve svém věku a po tolika letech manželství tak vyvádět žárlivostí.

A tak jsem jen potajmu druhý den vyhrabala ve skříni manželovu péřovou bundu, kterou už léta nenosil, a zimní boty a panu Jiřímu to donesla.

Byla to děsivá zpráva

Nebyla noc, abych si na pana Jiřího nevzpomněla. Nastalo totiž deštivo a udeřily první noční mrazíky. Jak mu asi je – tam ve stanu na Barrandově? A pak přišla ta strašlivá zpráva! Nemohla jsem uvěřit očím, když jsem ji četla na internetu.

Stálo tam, že nalezli na Barrandově mrtvého staršího muže, který v noci umrzl. Slzy mi naběhly do očí. Jak jsem mohla dopustit, aby se to stalo? Volala jsem na policii, ale tam se mě zeptali, jestli jsem příbuzná toho člověka, na kterého se ptám.

To jsem nebyla. Tak se už dál se mnou nebavili. Kde se dozvím, zda to je on? Chodila jsem místy, kde jsme se potkávali. Nikde jsem na něho nenarazila. Šla jsem tedy do míst, kde žebral. Tam, taky nebyl.

Ptala jsem se městské policie, a ti mi potvrdili mé neblahé tušení, že ho už čtrnáct dní neviděli. Přesně od té chvíle, kdy jsem tu zprávu četla. Jak mohl tak dobrý člověk skončit tak děsivým způsobem?

Na Vánoce jsem za pana Jiřího zapálila tajně svíčku a popřála mu tam nahoru… Přeběhl leden, únor a přišel březen. Ten den bylo docela hezky a já vzala Pepíčka na naši oblíbenou procházku k vodě.

Z nostalgie jsme pak usedli u fontány a já nemohla nevzpomenout na pana Jirku. Pepíček poskakoval neposedně kolem mě a najednou vykřikl: „Babičko, pan Jirka!“ Podívala jsem se překvapeně směrem, kterým vnuk ukazoval.

Vstal snad z mrtvých?

Měla jsem v první chvíli dojem, že ke mně kráčí jeho duch. Pan Jiří byl oblečen letně, usmíval se a vyzařovala z něho úžasná energie a síla. Nemohla jsem uvěřit! Pepíček k němu běžel a pan Jiří už vytahoval z tašky čokoládu. „Kde jste byl?

Jak jste přežil tu hroznou zimu?“ A pan Jiří se jen smál a řekl: „Tomu nebudete věřit!“ Posadili jsme se na lavičku a on vyprávěl.

Jak jej odvezli do nemocnice, jak ho operovali – naštěstí si pečlivě vždy splácel zdravotní pojištění – jak si tam dlouho poležel a jak ho pak rovnou z nemocnice odvezli do lázní. Tam potkal paní Libušku a k ní se nastěhoval.

Obrátila jsem oči k nebi a poděkovala. Inu, nejspíš opravdu existuje nějaká vyšší spravedlnost, která pana Jiřího odměnila za vše dobré, co v životě udělal.

Julie (65), Praha