O školních láskách se říká, že bývají ty nejkrásnější, protože jsou první. Ta moje taková určitě byla a vlastně pořád je…

Pavel chodil do stejného ročníku střední školy. Jeden druhého jsme si všimli až na konci druháku. Stačili jsme si vyměnit pár dopisů a mít tři rande. Pak jsem odjela pryč na prázdniny, ale celou tu dobu jsem na něj myslela… a on na mě.

Ve třeťáku to propuklo naplno: láska jako hrom. Háček byl ovšem v tom, že jsme na sebe neměli moc času. Každý jsme bydlel na jiném konci Prahy a mě navíc naši poměrně dost hlídali. Byla jsem dcerou podnikatele a ta se nemohla zahazovat jen tak s kdekým.

Pavel sice nepocházel z žádné problémové rodiny, ale věděla jsem, že by mým rodičům připadal příliš „obyčejný“. Já jsem jejich názory nesdílela, avšak na oko jsem je musela respektovat. A tak zákonitě došlo k tomu, co se nabízelo:

začali jsme s Pavlem chodit za školu, protože doba vyučování byla jediná, kdy jsme mohli být naplno spolu.

Náš vztah praskl

Zpočátku jsme to nepřeháněli. Pár hodin, návštěvy u doktorky. Potom přišly celé dny a falešné omluvenky. Řítili jsme se do průšvihu. Po třech měsících si mého otce zavolali do školy.

Neřekl mi o tom předem, takže jsem byla nemile překvapená, když se mě jednoho dne po svém příchodu domů zeptal, kde jsem byla včera místo školy. Zaraženě jsem mlčela a v duchu rychle přemýšlela, nakolik mám lhát a co všechno otec ví.

Došlo mi, že i kdyby nyní nevěděl všechno, informace si dokáže zjistit. A tak jsem sebrala odvahu a přiznala se, alespoň co se včerejšího dne týkalo.

Teprve pak mi bylo oznámeno, že mi hrozí vyloučení ze školy kvůli zameškaným hodinám a současně mi bylo zakázáno dál se scházet s Pavlem.

Byla jsem pod dozorem

S naším záškoláctvím byl konec. Dopadla jsem nohama na tvrdou zem. Jen těžko jsem se vyrovnávala s tím, že už se nebudeme vodit za ruce po Praze, líbat se v parcích, vytvářet si svůj vlastní svět.

Musela jsem dohánět učení, které jsem zameškala a ještě ke všemu pro mě otec nebo matka nečekaně a bez předchozího varování jezdili po skončení školy.

Odtrhli nás od sebe

S Pavlem jsem se tak mohla vídat pouze na školních chodbách o přestávkách a to mi rozhodně nestačilo. A mělo to být ještě horší: dodnes nevím, zda za tím stál můj otec nebo šlo o rozhodnutí vedení školy, ale Pavel byl vyloučen a odešel na jinou školu.

Ta se nacházela daleko a tím jsme se od sebe odloučili skoro absolutně. Mohli jsme si telefonovat nebo psát.

Naše láska byla silná

Myslela jsem, že naše láska pomalu skončí. Jen těžko jsem se s tím smiřovala. Pak mi bylo osmnáct a doma atmosféra přece jen povolila. Naši už mě tolik nehlídali a žili v domnění, že na Pavla už vůbec nemyslím. To se ale pletli.

Nedokázala jsem a hlavně nechtěla navázat vztah s žádným jiným klukem. Existoval pro mě pouze Pavel a věřila jsem, že je to oboustranné, že na mě myslí stejně jako já na něho. Dnes se sama divím, jak mohla naše láska tak dlouho vydržet, ale vydržela…

Rodiče si museli vybrat

V rámci možností jsme se spolu zase začali tajně scházet jako Romeo a Julie. Tím, že našemu vztahu nebylo přáno, získával romantičtější a krásnější podobu.

Vždycky, když jsme se líbali na rozloučenou, naplno jsme si tu chvíli vychutnávali, protože jsme neměli jistotu, kdy přijde další taková. Svoji tajnou lásku jsme dál udržovali až do maturity. Doma jsem pak rodiče postavila před rozhodnutí:

buď mi dovolí být s Pavlem a nebudou už našemu vztahu dál klást žádné překážky nebo se vzdám, jimi vytouženého, vysokoškolského studia, odejdu za svým milým a nastoupím někam do práce.

Prosadila jsem si svou

Doma byl z toho velký poprask, ale nakonec otec s matkou ustoupili. Pavla sice nikdy jako mého partnera nepřijali, už si však nedovolili proti nám podnikat nějaké kroky.

Já jsem nastoupila na Karlovu univerzitu, zatímco Pavel, který se ani nepokoušel na vysokou školu dostat, začal pracovat. Vídali jsme se co nejčastěji to šlo, trávili jsme spolu každou volnou chvilku.

Žijeme si po svém

Tak, jak jsme dospívali a měnili se, prohlubovala se i naše láska z romantického studentského okouzlení v cílevědomě budovaný vztah dvou lidí, kteří chtějí jednou být spolu navždycky. A skutečně se nám to povedlo.

Poté, co jsem úspěšně ukončila svá studia, vzali jsme se. Opět to způsobilo mnoho hádek a sporů a nakonec i můj definitivní rozchod s rodiči.

Je mi to trochu líto, protože oni dál zůstali zahleděni do svého světa, kde úroveň vytvářejí peníze a ne to, co mají lidé v sobě. S Pavlem bydlíme v malém domku za Prahou, našim občas zavolám, ale můj život patří mému manželovi a mým dětem…

Simona L. (46), střední Čechy