Nikdy by mě nenapadlo, že vztahy v rodině partnera mohou tak silně ovlivnit i naše manželství. Bohužel se to stalo a nešlo tomu nijak zabránit.
Připadám si dost provinile, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Rychle utíkám pryč ze soudní síně, mám špatné svědomí. Ten rozvod, to je přece hlavně moje vina. Jenže jak dál žít s člověkem, kterého si už ani nevážíte. A navíc jsem potkala Mirka. Ještě přece nejsem tak stará, abych nemohla začít nový život.
Takový malý otloukánek
Bylo to úplně postavené na hlavu. Můj Aleš, byl ve své vlastní rodině odmalička outsider, ať dělal, co dělal. Bylo jedno, že se dobře učí. Že skvěle sportuje. Že je to laskavý člověk. Jeho mámě to prostě nikdy nestačilo. Nebyla spokojená nikdy, s ničím, co udělal. Ani tehdy, když se vypracoval, založil si vlastní firmu a začalo se mu dobře dařit. Brala dokonce jako samozřejmost, že za svého mladšího bratra zaplatil docela velký dluh. Tenhle maminčin mazánek, byl totiž naprosto neschopný a líný člověk, kterého ale tchyně bezmezně milovala a dávala mu vždy před Alešem přednost.
Naši rodinu ignorovala
Do oka jsem budoucí tchyni nepadla ani já. Podle ní si její nepovedený syn nedokázal najít ani pořádnou ženskou. Dávala mi to dostatečně najevo i po svatbě. Už tehdy mě strašně štvalo, že se Aleš své mámě nedokáže nijak vzepřít. Nebránil dokonce ani své skvělé děti, které jejich babička shazovala, jak mohla. Její manžel se vše snažil urovnávat, ale marně. Tchyně byla naprostý generál, kterého nešlo zastavit. Potom tchán náhle zemřel a rozpoutal tím neskutečný cirkus.
Ty peníze nepotřebuješ
Začalo se totiž mluvit o dědictví. S tím, že by synové měli dědit stejným dílem, se tchyně nedokázala vyrovnat. “Ty máš přece svých peněz dost, nepotřebuješ další! Mohl bys ty tátovy nechat bratrovi.” Přemlouvala Aleše. Ten se chvíli, na můj popud bránil. Nakonec se ale vzdal dědictví ve prospěch bratra a s rodinou se přestal stýkat. Ale něco se v něm zlomilo. Doteď jsem ho považovala jen za zbabělce, nyní jsem v něm ale úplně přestala vidět chlapa. Naše manželství už dlouho nestála za moc a teď přestalo fungovat úplně.
Potřebovala jsem muže
Toužila jsem po opravdové chlapské náruči. Po někom, kdo se mě dokáže zastat, u koho budu mít pocit jistoty. Muže ochranáře, který se za mě postaví proti celému světu. Aleše mi sice bylo líto, ale to našemu vztahu nestačilo. Ten už byl mrtvý. Když jsem potkala Mirka, věděla jsem, že to není žádný ideál ani dokonalý ochránce. Ale byl to zdravě sebevědomý muž. A to mi naprosto stačilo. Děti už jsou dospělé a manžel má svou práci. Mohu se tedy s klidným svědomím rozvést.
Vendula Š.(51), Břeclav
