Psal se rok 1979 a byl krásný jarní večer. Seděli jsme spolu s Jirkou na půdě jejich domu. Vidím to tak živě, jako by to bylo dneska – na takové chvíle se prostě nedá zapomenout…
Venku se stmívalo, ale na půdě, kam světlo pronikalo jen malým vikýřem, už tma dávno byla. Drželi jsme se za ruce a společně odříkávali slib věčné lásky. Jirka vždy pronesl část přísahy a já ji po něm opakovala. Zněla asi takto: „Ať nás v životě potká cokoli, ať se staneme kýmkoli, nikdy se nepřestaneme mít rádi a myslet jeden na druhého. I kdyby se naše cesty rozdělily, naše láska tím nezmizí, protože bude trvat navždy…“ Byla to krásná, romantická slova a my jsme je mysleli vážně. Tehdy na půdě jsme je stvrdili dlouhým polibkem, jehož chuť jsem si pak často připomínala v dobách, kdy se mi nedařilo.
Toužil vycestovat za hranice
Jiří byl romantik a básník, což pro kluka v jeho věku nebylo obvyklé. Zůstal jím po celou dobu, kterou nám bylo dovoleno strávit spolu ve šťastném vztahu. Květiny jsem v životě dostávala od mnoha mužů, ale žádný z nich mi už k nim nikdy nepřidal hezkou krátkou básničku. Domnívala jsem se, že štěstí skutečně může trvat navěky. Jenže vše je v pohybu, vše se mění a platí to i pro lásku. Jirkův život byl poznamenán tím, že před časem emigroval do ciziny jeho starší bratr. Věděla jsem, jak moc mému milovanému ztracený sourozenec schází. Často mluvil o tom, že ho bude do ciziny následovat. Přitom jaksi automaticky počítal s tím, že já půjdu s ním. Bála jsem se těch řečí a plánů, ale utěšovala jsem se, že k jejich realizaci snad nikdy nedojde. Nedovedla jsem si představit, že bych opustila rodiče, kamarády a prostředí, kde jsem vyrůstala.
Chtěl mě vzít s sebou
Jednoho dne mě však Jiří postavil před zásadní rozhodnutí. Náš vztah tehdy trval tři roky. „Mám možnost legálně vycestovat ven, do západního Německa. Tam na mě bude čekat bratrův známý a ten mi pomůže s další cestou. Nesnaž se mě prosím přemlouvat, abych tu zůstal. Bolí mě, že tě na čas opustím, lásko, ale věřím tomu, že se zase brzy uvidíme za hranicemi. Zařídil jsem to tak, aby tě také pustili, stačí říct tomu správnému člověku.“ Stála jsem celá zkoprnělá a odmítala uvěřit jeho slovům. Jirka mě objal. „Vzpomínáš si na naši přísahu?“ Otupěle jsem přikývla. Viděla jsem svému milovanému na očích, že plánovaným útěkem žije a že ho patrně nic nezastaví.
Odjel bez rozloučení
Čas do Jirkova odjezdu se rychle krátil a já stále nedospěla k definitivnímu rozhodnutí. A pak jednoho dne nepřišel na domluvenou schůzku. Hledala jsem ho, volala jeho rodičům, ale nechtěli mi nic říct. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Odjel snad předčasně, aniž bychom se rozloučili? Ocitla jsem se na samém prahu zoufalství, tím spíš, že jsem sama v sobě dospěla k rozhodnutí, že Jirku budu následovat kamkoli.
Zanechal mi dopis
Nakonec se ukázalo, že odjezd mého milovaného se urychlil – a zůstalo mi po něm jediné: obsáhlý dopis na rozloučenou, který mi přišel za dva dny. Psal, ať se na něho nezlobím. Pochopil prý, že odchod mimo republiku by mi ublížil a tak dál nechtěl naléhat nebo mě přesvědčovat. Před srdceryvným loučením, kdy bychom se oba trápili, dal přednost tomu dopisu. Na konci dopisu mi ještě jednou zopakoval onu dávnou přísahu z půdy jejich domu.
Snažila jsem se žít dál
Celý další rok jsem nebyla schopná navázat jakýkoli citový vztah. Jiří napsal, že jeho srdce zůstává se mnou a já to tak brala a cítila. Mnohokrát jsem se procházela místy, kde jsme něco prožili. Jednou jsem navštívila i jeho rodiče, ale nebyli příliš sdílní. Uběhlo několik dalších měsíců a já jsem se sblížila v práci s jedním kolegou, Mirkem, o čtyři roky starším. Byl hodný a měl mě rád, ale náš vztah nikdy nemohl dosáhnout takové hloubky, jako tomu bylo s Jirkou. Po třech letech vztahu mě Mirek požádal o ruku. Souhlasila jsem.
Založila jsem rodinu
Vdala jsem se, měla jsem děti, zestárla jsem… ale v mém srdci stále zůstával cit, který jsem prožívala zamlada. Jirkův dopis jsem si četla nejméně jednou týdně a za čas jsem ho už znala nazpaměť. Jednoho dne ho objevil můj manžel. Chtěl vědět, oč se jedná, tak jsem mu o Jirkovi všechno řekla. Mirek projevil pochopení a nežárlil. Roky plynuly. Přišla revoluce a s ní i možnost, že se Jiří vrátí zpátky. Moc jsem si přála Jiřího alespoň ještě jednou spatřit a dozvědět se, jak se mu daří.
Naděje vyhasla
V roce 1991 u nás zazvonil cizí muž. Manžel šel otevřít a vrátil se s tím, že je to návštěva pro mě. Už na první pohled jsem z podoby poznala, o koho se jedná. Byl to Jirkův bratr a přišel mi povědět, že Jiří už je dávno po smrti. Bylo to, jakoby zemřel kus mé samé. Toho dne už jsem nebyla schopná cokoli udělat. Mirek, který slyšel, co se stalo, se zachoval ohleduplně a odjel s dětmi ke svým rodičům, abych mohla být sama. Četla jsem dávný dopis stále dokola a jako bych přitom slyšela Jirkův hlas.
V srdci je stále se mnou
Celá ta léta jsem vnímala spojení, které mezi námi zůstalo. Byla to však jen moje nezničitelná láska, která přetrvávala, živená vzpomínkami a čtením osudného dopisu. Zpráva, kterou jsem se dozvěděla, nijak můj cit k Jiřímu nezmenšila. Jestliže lze milovat zpětně toho, kdo pro nás v životě znamenal nejvíc, pak i nyní, v roce 2019, je pro mě Jirka oním osudovým mužem. A bude tomu tak navždy.
Olina K. (57), severní Čechy
