O svých snech jsem nikdy nepřemýšlela. Jeden mě ale dost vylekal. Zdálo se mi, jak se můj manžel dusí a já mu nedokážu pomoct.

Můj manžel byl odjakživa velký mlsoun. Nejraději měl palačinky, krupicovou kaši a koláče všeho druhu. Běda, jak nebylo k dispozici něco pečeného. Nic neříkal, ale jeho mrzutá nálada hovořila za vše.

Vždycky si ke kávě začal mazat chleba s medem nebo marmeládou a tvářil se, že se mu děje ohromná křivda.

Pořád se cpal sladkostmi

Dokud byly děti malé, ani jsem jeho vášeň pro sladké moc nevnímala. Naopak, byla jsem ráda, že jí to samé, co ony a neporoučí si flákoty masa, jako jiní chlapy. Když ale odrostly, začaly být ty jeho věčné chutě dost nápadné.

„Toníku, přece se nemůžeš cpát od rána do večera jen sladkým! Dostaneš cukrovku!“ domlouvala jsem mu, když se si po večeři dal asi tak pátý kousek bábovky. On se mi ale jen smál. Prý to jsou už dávno vyvrácené mýty! Prý cukrovka nevzniká po konzumaci sladkého!

Byla jsem docela ochotná mu věřit, protože navzdory životosprávě měl štíhlou postavu a byl neuvěřitelně čilý. Každý den chodil na dlouhé procházky a jezdil i na kole. Neměl prostě žádné zdravotní problémy, na rozdíl ode mě.

Já se stravovala vzorně a stále mě něco bolelo. Tu žlučník, tu klouby.

Začal být pořád unavený

Byli jsme sice stejně staří, ale on na tom byl o hodně lépe než já. Tak co bych mu něco zakazovala? Toník mi vždycky, když jsem si na něco stěžovala, nezapomněl vyčíst: „No vidíš, kdyby sis dala kus sladkého, nic tě netrápí.

To máš z těch tvých bio a eko potravin! Z těch nechutných semínek a suchých vloček. To přece nemůže být zdravější, než pořádná buchta s tvarohem! “ Já se ale bála, že ztloustnu a nic sladkého jsem do úst nevzala, i když chutě jsem samozřejmě měla.

Ne, že by na té váze tak záleželo, ale obměňovat celý šatník v mém věku se mi nechtělo. Nač plýtvat penězi i svým zdravím! V zájmu rodinného klidu jsem Toníkovi podstrojovala vše, na co měl chuť. On ale z ničeho nic začal hubnout. Měl pořád žízeň a byl unavený.

Čekala ho tvrdá dieta

„Toníku, ty pořád piješ, není ti něco? Nemáš horečku? Nebolí tě hlava? Toník jen vrtěl hlavou. Nakonec musel sám uznat, že s ním není něco v pořádku. Kalhoty na něm plandaly a začala být mu velká i jeho zubní náhrada.

Už nemohl ukousnout ani svůj oblíbený žmolenkový koláč. K lékaři jsem šla s ním, aby si to přede dveřmi ordinace nerozmyslel. Tady se dozvěděl diagnózu, která nás oba zdrtila. „Máte cukrovku. A docela vážnou.

Nesmíte nic sladkého a všechno si musíte vážit!“ řekl přísně a podíval se na mě, jako bych za to mohla já. „A vy mu už nebudete nic péct! Minule mi váš manžel vyprávěl, jak mu dopřáváte. To musí skončit!“ Domů jsme šli oba jako zpráskaní psi.

Co nás čeká za život? Vážit každý krajíček chleba a z jablka si dopřát jen půlku. Hrůza! Nicméně, porušit dietu jsem se bála. Nechtěla jsem, aby Toník nakonec kvůli komplikacím oslepl nebo přišel o nohu.

Sen mě vyděsil k smrti

O všem jsme se dočetli z letáku, který nám sestřička u lékaře hned strčila do ruky. Byl horší, než nějaký horor. Toníka čekaly samé strašné věci, pokud nebude držet dietu. A tak jsem mu začala poctivě vařit diabetickou stravu.

On, k mému údivu, nic nenamítal a poctivě vše dodržoval. Alespoň jsem si to myslela. Jednou v noci se mi zdál úplně živý sen. Toník se dusil a já mu nedokázala pomoct.

Hledala jsem na internetu návod, jak mu uvolnit dýchací cesty, ale on se v tom snu před mýma očima udusil! Vzbudila jsem se zmáčená potem. Vyděšená na smrt! Byly asi tři hodiny ráno, ale já vyskočila z postele a hnala se k počítači.

Zde jsem hledala, jak pomoct dusícímu se člověku. Byly tam dokonce i obrázky. Vše jsem si přečetla a dokonce i vytiskla.

Seděl na židli a dusil se

„Co tady strašíš, v noci?“ ptal se nechápavě. Když jsem mu řekla, co se mi zdálo, jen zakroutil hlavou a šel si lehnout. Ráno jsem si po té rušné noci přispala. Vzbudil mě podivné zvyky, vycházející z manželova pokoje. Vyskočila jsem a utíkala k němu.

Seděl na židli u svého psacího stolu. Před ním načatá krabice se sušenkami. Toník byl celý rudý a lapal po dechu. Držel se za krk a chrčel. Ten výjev, co se odehrával před mýma očima, jsem důvěrně znala. Ze svého snu!

Díky němu jsem věděla, jak manželovi pomoct. Zakřičela jsem na něho, aby si stoupl. Nechápavě na mě poulil oči a vypadal, že každou chvíli omdlí. Přesto se ale v té hrůze pomalu postavil. Já ho zezadu popadla a několikrát mu stlačila sepnutýma rukama hrudník.

Odměna ho neminula

Kolenem jsem se mu zapřela do beder. Hrozně se rozkašlal, ale ulevilo se mu. Konečně se na mě s uslzenýma očima usmál. „Bez tebe bych se udusil!“ řekl mi vděčně a potom, s pohledem na tu krabici sušenek dodal na vysvětlenou:

„Tajně jsem se ládoval sušenkami a oplatkami. Měl jsem na ně hroznou chuť, už jsem to bez sladkého nemohl vydržet!“ Bylo mi ho líto a také jsem měla radost, že se díky mému snu nezadávil. Za odměnu jsem mu upekla diabetický zákusek. Moc si na něm pochutnal!

Marie Š. (65), Třeboň