Dnes si říkám, jak jsem mohla něco takového udělat? Jak jsem mohla s lehkou myslí opustit člověka, který umíral a miloval mě?
Bývala jsem veselá bezstarostná dívka. Hned po střední škole jsem se seznámila s chlapcem, který byl o něco starší. Jak těžko se mi o tom píše. Láska to byla na první pohled. Seděla jsem v kině a cítila na sobě upřený pohled. Otočila jsem se. Naše oči se střetly. Viděla jsem v tou šeru jen siluetu, ale poznala jsem, že ten mladý muž je přitažlivý. Když skončil film, čekal na mě před kinem. Nechala jsem se doprovodit domů. Mluvili jsme samozřejmě o filmech, i když bychom ve skutečnosti nejraději hovořili o lásce. Jmenoval se Lukáš, studoval speciální pedagogiku. Já jsem se na vysokou školu nedostala, pracovala jsem v knihovně, protože jsem byla odmala velký knihomol.
Jak se to mohlo stát?
Máma na mně poznala, že jsem zamilovaná. Vyzvídala, jenomže já jsem velká tajnůstkářka. Soukromí jsem vždy považovala za nedotknutelné. Jakmile se ptala na mého chlapce, tvrdila jsem, že s nikým nechodím. Ale bylo mi jasné, že se těší, až záhadného nápadníka přivedu domů na nedělní oběd. K tomu ale nikdy nedošlo. Přitom jsem s Lukášem chodila dlouho. Nakonec se z toho vyklubala vážná známost. Začali jsme uvažovat o společné budoucnosti. Ale pak, jako mávnutím proutku, přestal Lukáš cokoli plánovat. Byl zamlklý, nešťastný. Zřetelně pohubl. Nechtěl o tom mluvit. Když jsem naléhala, přiznal, že onemocněl. Přestože nekouřil, nějakou nepochopitelnou ironií osudu trpěl rakovinou plic. Tak mladý! Žil napůl doma, napůl v nemocnici.
Dnes bych jednala jinak
Tehdy jsem selhala. Už jsem ho nedokázala v nemocnici navštěvovat. Bylo to tak deprimující, tak vyčerpávající! Kdo může chtít na dvacetileté dívce, aby na svých ramenou nesla tak těžké břemeno? Chtěla jsem se bavit, chodit na diskotéky, na koupaliště, do vináren, ne plakat nad lůžkem nemocného. Byla jsem tak zbabělá, že jsem mu ani neřekla, že se s ním rozcházím. Nechala jsem ho být. Beze slova vysvětlení. Za tři měsíce nato zemřel. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem s ním nebyla do konce. Když jsem se dověděla, že už ho neuvidím, běžela jsem za mámou a všechno jí řekla. Poradila mi, ať si odpustím. Říkala, že život je těžký a někdy se to nedá unést. Ale teprve až po mnoha letech vzpomínám na Lukáše bez pláče a bez sebeobviňování. Myslím na to hezké, co jsme prožili. Jen o tom nedokážu s nikým mluvit. Ani s manželem. Ten si asi myslí, že o mně ví všechno. Neví.
Šárka (50), Praha
