Vždycky se dá všechno řešit. Jenže když se problémy na vás valí ze všech stran, nedokážete najednou vidět řešení jinde, než všechno ukončit.
Moje mladší sestra Madla byla velmi dobrá ve své profesi a byla také skvělá matka dvou dětí. Takové předpoklady ale vždy nestačí na to, aby se v životě dařilo. Před sedmi lety po tom, co jí opustil manžel, se začala potýkat nejen s osobními, ale také s finančními problémy. Kromě této rány ji totiž zasáhl i podnikatelský nešvar, kdy jí dlužníci platili faktury s velkým zpožděním, nebo dokonce vůbec. Druhotná platební neschopnost ji naprosto zlikvidovala nejen jeho prosperující podnikatelku, ale vedla i k velké psychické újmě. Dluhy nezadržitelně rostly. Pro jistotu a zavčasu se rozhodla přepsat svůj dům na své děti a také částečně na mně, kdyby se jí prý něco stalo. Byla jsem bezdětná a stále svobodná. Už jsem oslavila pětačtyřicítku a žádný ženich nebyl na obzoru. Takže naděje na rodinu a děti se z mého života vytratily. Snažila jsem se sestře pomáhat, jak jen to šlo. A zpočátku se snažili Madlu podporovat i rodiče. Její situace totiž zasáhla celou rodinu. Všichni jsme v její firmě pracovali, i náš bratr a jeho žena, a postupně jsme z ní museli odejít a hledat si novou práci. Madla začala pomalu vše rozprodávat, inventář kus po kuse, stroj po stroji, ale nestačilo to. Jednoho dne přišla o vše. Naštěstí svým včasným rozhodnutím, darovat dům, zachovala střechu nad hlavou. Začala se ale utápět v tom, že její dospívající děti po ní zdědí jen a jen samé dluhy…
Bojovala statečně
Sestra se dlouho prala se svými dluhy. Jeden dluh doplatila, objevil se nový, dlouho pod pokličkou ukrytý, o kterém neměla nejmenšího tušení. Měnila se nám před očima a nedalo se jí pomoci. Přemluvila jsem jí, aby požádala o insolvenci, které se dlouho bránila. Stále se snažila bláhově bojovat o přežití firmy, který se podobal boji dona Quijota s větrnými mlýny. Když to ale nakonec přece jen udělala, ulevilo se jí. Při její skromnosti a velkému pochopení jejich úžasných dětí, ve kterých měla oporu a lásku, nám bylo najednou líp. Spočítala, že musí žít ještě třicet let, aby umořila všechny své dluhy, a nic z nich dětem nezůstalo. Pár měsíců jsme žili v relativní pohodě a klidu. Vypadalo to dokonce, že se začne blýskat na lepší časy. Netrvalo to však dlouho. Vztah s našimi rodiči začal náhle ochládat. Byli už staří, většinu života pracovali ve zcela jiných podmínkách, a tak neznali realitu. Bratr se ženou nenechali na Madle nit suchou. I když jim tolik let dávala práci, nenašlo se v nich kousek vděčnosti. Vnukli rodičům myšlenku, že za všechno si naše Madla může sama a všechny poškodila. Matka s otcem se rozhodli pod tlakem bratříčka a švagrové sestru vydědit, a posléze i mě, protože jsem se jí zastala. Všechno odkázali bratrovi a jeho rodině. Pro Madlu to byla strašlivá nespravedlnost, která zasáhla do největší hloubi jejího nitra. Takový nevděk! Snažila jsem se jí ze všech sil pomoci, a to především psychicky. Byla z toho zoufalá a nechápala, jak její vlastní rodiče mohli něco takového udělat.
Slunce přestalo svítit
Začala být stále více a více smutná. Kvůli milovaným dětem se snažila překonávat a bylo evidentní, že ji ta přetvářka velmi vysiluje. Občas propadla splínu a říkávala jim: „Helenko, Honzíku, chtěla jsem vám jednou předat svoji firmu a věřila jsem, že pod vaším vedením bude vzkvétat. A vidíte, vše je jinak, nechám vám tu jednou samé dluhy…“ Bylo mi z toho smutno. Ta moje starostlivá, nesmírně pracovitá a vždy fér sestra byla velice nešťastná. Často mi, když jsem byla sama a nikdo mě neviděl, po tvářích kanuly slzy jako hrachy, před ní jsem ale neztrácela úsměv a sršela pozitivní energií. Aby ji ze mě získávala. Ale i přes to jsem měla pocit, že je den ode dne smutnější, hubla, nic ji nebavilo, nechtěla s nikým mluvit… Jednoho rána jsem přišla dolů do kuchyně, kde něco sepisovala, byla dobře naladěná a dokonce nalíčená. Měla jsem z ní obrovskou radost. Oznámila mi, že pro celou rodinu plánuje celodenní výlet na příští sobotu. Byl to skvělý týden, Madla měla skvělou náladu, chmury ji přepadaly zřídka a jen na malou chvíli. Věnovala se maximálně dětem, a ty si to také užívaly. Byl to opravdu nádherný týden. Byla to zase ta naše Madla s radostí ve tváři a hlavou plnou plánů.
Konečně se zase smála
V pátek večer jsme probrali všichni společně plán našeho skvělého výletu do Lužických hor. Byl to takový výlet po starých hradech a zříceninách a poslední zastávkou měl být velkolepý magický hrad Houska. A finále celého výletu se mělo odehrát doma v nedaleké restauraci, kde sestra rezervovala na večer stůl. Tak, jak bylo naplánováno, tak se také stalo. Skvělý den a ještě lepší večer, kam přišlo i pár našich skvělých přátel. Byli jsme všichni příjemně unavení, nasmáli jsme se a také zavzpomínali na staré dobré časy, ale i na ty horší. Dobré jídlo a pití opět rozehnaly nepříjemné chmury. Sestra vzpomínala na to, jak jsme byli malí, co vše jsme vyváděli, ale také na to, jak byli naši rodiče úžasní a měli nás všechny své děti stejně rádi. Bavili jsme se až do zavíračky a domů jsme si všichni odnášeli skvělou náladu. Ještě než jsme usnuli, tak jsme si říkali, jak to byl skvělý den. Trošku jsme si vyčítali, že nás to nenapadlo dříve a slíbili jsme si, že to musíme brzy zopakovat. S úsměvem na tváři se nám hned lépe usínalo.
Smutné nedělní ráno
Brzo ráno mě probudil telefon, bylo šest hodin. Na displeji se objevilo „Madla“. Ihned jsem to zvedla. Na druhé straně se ozvalo: „Jituško, sestro moje drahá, prosím, postarej se mi o děti.!“ vyskočila jsem z postele a utíkala do její ložnice. Nebyla tam. „Kde jsi, Madlo? Stalo se něco?“ Naléhala jsem. „Ne ne, Jitko, nejsem doma, nehledej mě… chtěla jsem se jen rozloučit.“
Pocítila jsem obrovskou úzkost a utíkala za Honzou a Helenkou a začala je budit. Vůbec nechápali, co se děje. Ani já jsem neměla tušení, co se právě odehrává, i když neblahé pocity a svírání žaludku nepřestávalo. Snažila jsem se se sestrou držet kontakt, mezi tím neteř se synovcem pochopili, že se děje něco vážného. Konečně začala sestra popisovat místo, kde je. Byla na mostě, pod kterým projížděly vlaky.
Čekala na jeden z nich. V županu jsem nasedla do auta a jela směrem, kde jsem se domnívala, že je. V tom se ozvalo houkání vlaku a v telefonu zaznělo: „Miluji vás všechny. Sbohem.“ Pak už jen bylo slyšet skřípění brzd, náraz telefonu, který snímal zvuky z místa, kde se má sestra rozhodla ukončit svůj život.
Čas zmírní bolest
Náhoda nebyla na naší straně. Rychlík, který mívá běžně zpoždění, jel tentokrát bohužel přesně. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem dojížděla na most, vlak už stál a já hledím na zohavené tělo mé dobré, pracovité a poctivé sestry, jsem v pyžamu, přes sebe mám jen župan a na nohách první boty, do kterých jsem se v tom fofru vešla. Připadlo mi to tak nedůstojné, zoufalé, nepochopitelné a velmi bolestné. Dodnes si přehrávám poslední den jejího života, který jsme s ní strávili. Bylo to její velkolepé rozloučení s rodinou, které důkladně naplánovala. Měla to všechno naplánované do detailů a zatímco mi se smáli a radovali, ona se chystala na smrt.
Jitka (48), Dobříš
