Říká se, že první láska je ta skutečně pravá. Zrovna tak se ale říká, že nevydrží. I já jsem o tom byla přesvědčená. Jenže osud mi do cesty přihrával Adama tak dlouho, až mi konečně došlo, že právě jeho chci za muže.
Poprvé jsme se s Adamem setkali, když jsem slavila sedmé narozeniny. Byl to můj spolužák ze školy, tak jsem ho, stejně jako všechny ostatní, pozvala na svou oslavu. Byl to fajn kluk, trochu zamlklý, ale moc hodný. Jelikož bydlel o ulici vedle, často jsme pak spolu chodili do školy nebo ze školy. Občas jsme si spolu hráli i o víkendu na jejich zahradě, protože tam měli bazén a já jsem vodu už odmala milovala. Ve čtvrté třídě se ale Adam se svými rodiči odstěhoval…
Setkání na střední
Po základce jsem šla na gympl. Když jsem byla ve druháku, přibyl do naší třídy nový spolužák. Jaké to bylo pro mě překvapení, když se ukázalo, že onen kluk je právě Adam. A jelikož jsem jako jediná seděla v lavici sama, posadila ho naše třídní učitelka ke mně. „Vážně jsi to ty?“ ptal se Adam o přestávce, očividně nemohl uvěřit vlastním očím. „No jo, jsem,“ kývla jsem. „Jen už nejsem ta malá holka s copánky.“ Adam se zasmál a přelétl mě pohledem od hlavy k patě. „To vážně nejsi,“ řekl a usmál se.
Rozhodl se pro studium
Netrvalo to dlouho a začali jsme spolu chodit. Prožili jsme spolu i první milování. Byli jsme do sebe zamilovaní až po uši, plánovali jsme si, že půjdeme na stejnou vysokou, odpromujeme a pak se vezmeme.
Ale pak za mnou Adam přišel s tím, že ho přijali na školu v Brně. „Cože?“ hlesla jsem a u srdce mě bodlo. „To přece nevadí,“ utěšoval mě. „Budeme se navštěvovat, budeme si psát a prázdniny strávíme spolu.“ Bylo mi jasné, že nic z toho se nestane. A měla jsem pravdu. Prodlevy mezi jednotlivými dopisy byly čím dál tím delší a po roce přestaly úplně. Po několika měsících jsem se seznámila s Hynkem a na Adama jsem pomalu zapomněla. Myslela jsem si, že už Adama nikdy neuvidím…
Služební cesta
Uplynulo pět let. Úspěšně jsem odpromovala a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Po dvou měsících mě šéf poslal na služební cestu do Berlína. Vlak mi odjížděl z Hlavního nádraží v šest hodin ráno. Už jsem pohodlně seděla na svém místě, do odjezdu zbývala sotva minuta, když do vagónu vběhl mladý muž. „Máte tu prosím volno?“ zeptal se mě. Vzhlédla jsem a překvapeně zamrkala. Byl to Adam! I on mě poznal a obličej se mu rozzářil. „Olino, co ty tady děláš?“ zeptal se. „Jedu na služební cestu, jsem obchodní zástupce,“ odpověděla jsem jakoby nic. „Páni,“ zvolal a posadil se vedle mě.
Dlouhé povídání
Pozorně si mě prohlížel, až mu zrak spočinul na prsteníčku mé levé ruky. „Jsi vdaná?“ zeptal se. V jeho hlase bylo slyšet zklamání. „Zasnoubená,“ opravila jsem ho. S Hynkem jsme už tři roky společně bydleli, a tak byla žádost o ruku jen otázkou času. „Svatbu plánujeme na příští léto,“ dodala jsem. „Hmm,“ zabručel a popřál mi hodně štěstí. Zbytek cesty jsme si krátili povídáním o našich životech, když tu najednou hlásili stanici, kde jsem vystupovala. „Tak se měj,“ rozloučila jsem se a vystoupila z vlaku.
Nešťastné manželství
Ve třiceti jsem se provdala za Hynka. Byl to skvělý muž. Ohleduplný, inteligentní, hodný a miloval mě. Rok po svatbě jsme začali mluvit o miminku. Hynek si moc přál být otcem a i já jsem začala pociťovat touhu po dítěti. O tři měsíce později jsem otěhotněla. Měla jsem rizikové těhotenství, a tak jsem odešla z práce. Hynek vydělávat dost, aby nás bez problémů uživil. Bohužel i navzdory radám a doporučením od lékařů jsem v šestém měsíci potratila. Ztráta nenarozeného miminka vrazila mezi mě a Hynka klín.
Změnila jsem práci
Když jsem se z toho otřesu vzpamatovala, našla jsem si novou práci. „Milí kolegové, tak vám vedu novou posilu. Tohle je Olina. Bude mít na starosti obchodní úsek,“ představil mě šéf ostatním zaměstnancům na pondělní dopolední poradě. Přelétla jsem očima po místnosti, abych si své budoucí kolegy prohlédla, když v tom mi zrak zamrzl na jednom z nich. To snad není možné, pomyslela jsem si. Vždyť to je Adam! Samozřejmě mě taky hned poznal. Lehce pokývl hlavou a usmál se na mě. Po celou poradu jsme po sobě pokukovali a potutelně jsme se usmívali. Oba jsme se nemohli dočkat, až porada skončí a budeme si spolu moct promluvit.
Pořád svobodný
„Co kdybychom zašli na oběd?“ navrhl Adam, když jsme vyšli ze zasedačky. Souhlasila jsem, ani mě nemusel přemlouvat. „Kdy ses vrátil zpátky do Prahy?“ zeptala jsem se, když jsme si objednali. „Už to budou dva roky,“ odpověděl Adam. „A co ty? Pořád šťastně vdaná?“ Sklopila jsem zrak. „Nevyšlo to. Zrovna se rozvádíme,“ řekla jsem a pak mu v krátkosti vylíčila vše, co se stalo. „To mě moc mrzí,“ řekl a vzal mě za ruku. „A ty? Jsi ženatý? Máš děti?“ Adam zavrtěl hlavou. „Ne, jen práce,“ přiznal sklesle.
Patříme k sobě
Od toho dne jsme se s Adamem začali čím dál častěji vídat i mimo práci. Jednou jsme šli do kina, podruhé na procházku, potřetí mě pozval na večeři. Naše přátelství přirozeně přešlo ve vztah. „Miluji tě,“ řekl mi jednou večer, když jsme se procházeli po Karlově mostě. „Vlastně jsem tě nikdy milovat nepřestal,“ dodal tiše a zadíval se mi do očí. Hrklo ve mně. Snad mě tu nechce požádat o ruku, pomyslela jsem si. Ale přesně to se stalo. Adam přede mnou poklekl a vyslovil se. Pak z kapsy vytáhl malou krabičku v červeném sametu a otevřel. Vykoukl na mě přenádherný prsten z bílého zlata s malým diamantem uprostřed. „Panebože,“ hlesla jsem a úžasem otevřela ústa. Co jsem mu odpověděla, je vám nejspíš jasné…
Olina P. (51), Praha
