S manželovou matkou jsem si už od začátku moc nerozuměla. Pro paní inženýrku jsem byla jen obyčejná účetní, která se vychytrale nalepila na jejího synáčka. Naštěstí s tchánem jsem vždycky vycházela dobře.

Po svatbě jsme moc peněz neměli. Rozhodně ne tolik, abychom si mohli dovolit vlastní bydlení. Když přišel manžel s tím, že bychom se mohli nastěhovat do vily k jeho rodičům, moc nadšená jsem nebyla. „Podívej, já chápu, že by nám to ušetřilo hodně peněz.

Jenže tvoje máma mě nemá v lásce. Kdykoli k vám zajdeme,má pořád nějaké rýpavé poznámky. Ani si nechci představovat, jak by to vypadalo, kdybychom se vídaly každý den.“


Chtěli jsme se stěhovat co nejdřív


„Já vím, že je máma divná,“ přiznával. „Ale neboj se, táta jí dokáže srovnat. Nenechá jí, aby nám nějak mluvila do života. Navíc se mu moc líbíš, takže tím spíš si ohlídá, aby na tebe máma nezkoušela ty svoje triky.

A až našetříme na vlastní bydlení, odstěhujeme se…“
 Původně jsme se chtěli přestěhovat co nejdřív, jenže ani ne za rok po svatbě se nám narodila Dorotka.

Na mateřské jsem do rodinného rozpočtu moc přispět nemohla a tak jsme plán na vlastní bydlení na čas odsunuli. Jenže za rok a půl jsem byla znovu těhotná. Čekala jsem dvojčata. To už mi bylo jasné, že se do vlastního jen tak stěhovat nebudeme.

Ale tou dobou už mi to zas tak strašně nevadilo. 


První hádka přišla brzy


Dorotka, Petr a Pavlík rostli jako z vody.

S manželem jsme občas mluvili o stěhování, jenže děti byli zvyklé, že mají dědu a babičku v domě, velká zahrada pro ně byla skvělé hřiště, takže jsme si vždycky nakonec řekli, že bychom jim stěhováním neprokázali dobrou službu.


V době, kdy dvojčata začala chodit na vysokou, tchán onemocněl. Parkinsonova nemoc ho postupně omezovala v pohybu. Bylo jasné, že i kdybychom chtěli, teď nepřicházelo stěhování v úvahu.


Pečovali jsme o něj rádi a když na loni jaře zemřel, byla to pro nás pro všechny rána. Jenže neuplynul ani den od jeho smrti a strhla se první hádka s tchyní.

Zdeněk a já jsme už před časem dostali přesné instrukce, jak by si jeho otec představoval svůj pohřeb. Jenže jsme tvrdě narazili. Zdeňkova matka měla úplně jiné plány. Po hodině domluv ve mně bouchli saze.

Řekla jsem jí, že by měla ctít manželovo přání a nechovat se jako vzteklé dítě. Uznávám, že jsem to trochu přehnala a ani se nedivím, že na mě pak byl Zdeněk naštvaný. Ale to byl teprve začátek.


Byla u nás každý večer


Tchyně nikdy neměla moc přátel a po manželově smrti se nudila. To znamenalo, že u nás trávila skoro každý večer. Navíc přicházela většinou posílená alkoholem. Vždycky si ráda přihnula, ale dokud byl její muž naživu, krotila se.

Najednou jí u nás nic nebylo dobré. Zdeněk se jí snažil mírnit, jenže ona pokaždé vyrukovala s tím, že je chudák vdova, že pro ní nikdo nemá pochopení a i vlastní syn se staví proti ní.


V půlce května, když přijely děti na víkend, jsme se všichni pustili do práce na zahradě. Osázeli jsme záhony, vysadili živý plot. Jenže v úterý po návratu z práce jsem zjistila, že je většina sazenic vytrhaných a túje leží na kompostu.

Tchyně seděla na lavičce, pokuřovala a bylo vidět, jaké má z mého překvapeného výrazu zlomyslné potěšení. Na mojí otázku, proč to udělala, začala hystericky ječet, že jsme s ní o ničem neporadili.

Prý je v domě jak páté kolo u vozu, nejraději bychom se jí zbavili. Na to, že na zahradě nikdy, až do teď, ani nehnula prstem, asi zapomněla.


Vyčítal mi, že nemám trpělivost


Byla z toho ošklivá hádka. Sotva Zdeněk dorazil, začala předstírat srdeční záchvat a nechutné představení se tak protáhlo do nočních hodin. Navíc jsme se pak doma pohádali.

Manžel sice uznával, že to jeho matka přehnala, ale mě vyčetl, že s ní nemám trpělivost.
Od toho dne se tchyně hroutila každou chvíli. Pokaždé udělala nějaký naschvál a sotva jsem se ohradila, už se chytala za srdce. Situace byla čím dál tím horší.

Jednou,když jsem se vrátila domů, jsem ji našla, jak se přehrabuje v mém psacím stole. Než jsem stačila cokoli říct, už na mě opilecky ječela, že jsem rajda, že to ví, a že dřív nebo později najde důkazy, které otevřou Zdeňkovi oči.

To pro mě byla poslední kapka. Než se Zdeněk vrátil z práce sbalila jsem si věci.
Vylíčila jsem mu, co se stalo. „Podívej, tvoje matka má velký problém. A já tu už nemůžu zůstat. Co uděláš ty, je na tobě. Já už ale opravdu nemám sílu to snášet.“


Sbalila jsem si kufry


Samozřejmě, že mě přesvědčoval, abych zůstala. Ale nakonec řekl, že mi rozumí. Od matky prý ale odejít nemůže, zkusí se s ní nějak domluvit. Jen jsem pokrčila rameny a zavolala si taxíka.


Týden jsem byla u kamarádky, když za mnou přišel a řekl mi, že pro nás našel domek. Z větší části ho zaplatil z dědictví po otci, na zbytek si vzal hypotéku. Původně něco takového neměl v plánu.

Jenže když zkusil svou matku přesvědčit, aby šla na léčení, udělala tak nechutnou scénu a řekla takové věci, že pochopil, že s ní zkrátka zůstat nemůžeme. Vím, že ho to stálo hodně sil. A taky je mi jasné, že nám tchyně bude zasahovat do života i nadále.

Naštěstí teď už jen na dálku. Ale jsem nesmírně ráda, že jsme dokázali udělat radikální řez dřív, než by nám úplně zničila život. 


Jana P. (45), Plzeňsko