Spěchala jsem příliš a jela neopatrně, navzdory nepřízni počasí. Dostala jsem smyk a jen zázrakem unikla smrti.
Ten den se to sešlo. Od rána jsem měla skluz a stále více a více se propadala do děsivého zpoždění. Dítě jsem ale musela ze školky vyzvednout včas. Vychovatelky byly na pozdní příchody rodičů háklivé a velmi nepříjemné. Jednu z pracovních schůzek jsem musela odvolat, a i tak jsem jen stěží stíhala. Naskočila jsem do auta a rychle vyrazila navzdory tomu, že bylo namrznuto a do toho padal sníh. Rychle se začalo stmívat. Vjížděla jsem právě do strmého kopce, na jehož konci byla prudká zatáčka. Dolů vedl sráz, na kterém rostly tu a tam stromy. Byl to takový hodně řídký lesík. A najednou se to stalo. Byl to zlomek vteřiny, během něhož jsem dostala smyk a ztratila vládu nad vozidlem. Vůz se vyřítil z vozovky ven a letěl vzduchem. V panice jsem kroutila volantem, a přemýšlela, co dělat. I v tom všem jsem si stačila všimnout, že tam v zatáčce, než jsem vylítla, kdosi stál. Ta postava byla celá bílá a velmi vysoká. Nebo možná vysoká nebyla, možná jen tak vypadala, protože se vznášela nad zemí…
Je to můj konec?
S vytřeštěnýma očima jsem hleděla před sebe, naprosto fascinována tím, že se neodvratně blíží můj konec. Před očima se mi mihl obraz malé dcerky, manžela, rodičů. Přes to všechno jsem ale měla zvláštní pocit, že auto letí neuvěřitelně pomalu, jako by se vznášelo. Dokonce v jednu chvíli uhnulo před kmenem stromu, který stál v cestě, a srazilo jen několik větví. Auto dopadlo na zem, kupodivu jsem necítila žádný prudký náraz, žádnou bolest, stále jsem žila a vnímala. Auto jelo jako sáňky, bralo sebou keře a různá roští. Viděla jsem před sebou louku. Ach můj Bože! Svitla mi naděje. Tam by se mohla ta rychlost zmírnit a při troše štěstí vidím mírný svah vzhůru, kde by se mohlo auto dokonce zastavit? Necítím stále žádnou bolest, necítím nic, necítím ani své srdce… Jsem snad už mrtvá?
Seděla jsem jako puk
Auto se zastavilo pozvolna. Seděla jsem v něm dál nehnutě a zírala před sebe. Z toho šoku jsem nebyla schopná pohybu. Až po hodné chvíli jsem se začala ohmatávat. Byla jsem celá, nic mi nebylo, žila jsem. Vylezla jsem z auta, abych si prohlídla auto. Na první pohled to nevypadalo vůbec tragicky. Když jsem ale zvedla hlavu a podívala se na cestu, kterou jsem úspěšně proletěla, viděla jsem nad lesem se vznášet vzhůru k nebi postavu. Byla celá bílá a zmizela v množství vloček, které se hrnuly z temného nebe.
Jana (50), Olomouc
