Nikdy jsem nebyla žádný velký optimista. Popravdě řečeno mě po celý život trápili výkyvy nálad. Ale kvůli manželovi a dcerám jsem se vždycky držela. Měla jsem rodinu, kamarádky i koníčky, takže jsem na tom nakonec nebyla tak špatně.

Před třemi roky se vdala Tereza, Zdeňka hned za rok po ní. Obě se odstěhovaly dost daleko, takže i když jsme se snažily vídat se co nejčastěji, stejně se mi po nich moc stýskalo. Milanovi, mému muži taky, jenže on to neprožíval tolik, jako já.

Mě najednou doma bez holek nic nebavilo. Dřív jsem musela mít všechno nablýskané a teď jsem se do uklízení skoro nutila. Navíc se mi zdálo, že Milanovi je jedno, jak to doma vypadá. A když se občas nad něčím pozastavil, cítila jsem se ukřivděně.


Už mě nic netěšilo


Aby toho nebylo málo, začaly mě trápit zdravotní problémy. Manželovi jsem se nesvěřila, věděla jsem, o co jde a můj lékař mi to potvrdil. Zkrátka a dobře jsem se mílovými kroky blížila k přechodu. Před padesátkou přirozená věc.

Přesto mi to najednou připadalo nespravedlivé. Jakoby mi v životě něco uteklo. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že stojím na konci cesty, všechno pěkné už je za mnou a nic dobrého mě nečeká.

Neměla jsem se na co těšit.
Samozřejmě, že Milanovi moje špatná nálada neunikla. Jenomže vysvětlit mu, co se se mnou děje, bylo nad moje síly. Když se začal vyptávat, buď jsem na něj ječela nebo jsem začala plakat.

Snažil se mě uklidnit tím, že přece odchodem holek se nezhroutil svět, jenže to mě spíš ještě víc vytáčelo. 


Nechtěla jsem ses ní sejít


Ani v práci se mi nedařilo. Ráno jsem se musela nutit do vstávání a v kanceláři jsem víc civěla na obrazovku počítače, než abych něco skutečně dělala. Samozřejmě, že si toho vedoucí brzo všiml. Chtěl vědět, jestli mám nějaké problémy.

Tvrdila jsem že ne, a připadala si jako idiot. Odpoledne jsem se domů vracela jako bez života a většinu času proseděla u televize a dívala se na seriály. Věděla jsem, že to takhle nemůže jít dál, ale nedokázala jsem nic udělat.


Když se mi ozvala bývalá kolegyně Olina, snažila jsem se ze všech sil vyhnout setkání s ní. Nedokázala jsem si představit, co jí budu vykládat. Nehledě na to, že mi bylo jasné, že vypadám jako čarodějnice.

Jenže Olina uměla být vždycky neodbytná, takže mě nakonec donutila ke slibu, že se s ní sejdu.


Nejdřív mluvila jen o sobě


Chtěla jsem se vyparádit, zajít si ke kadeřníkovi, tvářit se optimisticky. Plánovala jsem si, jak to hezky zvládnu. Říkala si, že by to mohl být nový začátek. Ale všechno to byly jen řeči.

Na schůzku jsem dorazila v džínách a starém svetru, s odrostlými vlasy mezi kterými prosvítaly šediny a s pocitem, že je všechno špatně.
Olina můj vzhled nijak nekomentovala a nejdřív mluvila jen o sobě. Vlastně to bylo docela zajímavé vyprávění.

Ale zrovna ve chvíli,kdy jsem se začala cítit trochu lépe, se ke mně naklonila.
 „Tak. A teď mi řekni, co se s Tebou děje. Vypadáš hrozně unaveně a smutně. Vím, že se holky odstěhovaly, ale jenom v tom to asi nebude?“ 
Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět.

Uchýlila jsem se k obvyklým výmluvám, jako že toho mám moc, s Milanem není žádná velká a zábava a věk taky dělá svoje


Došlo jí,že nejsem v pořádku


„Hele, já z tebe rozhodně nechci dělat cvoka,“ začala Olina pomalu „ale jako bys to ani nebyla ty. Podle mě je to víc, než jen kopa starostí. Možná by ti prospělo, kdyby sis promluvila s někým, kdo tomu rozumí.

Když jsem se rozváděla,byla jsem na tom podobně jako ty. A nevím, jak bych skončila, kdybych si nezašla k psycholožce, kterou mi dohodila švagrová. Měla bys to zkusit taky.

Na tyhle věci by člověk neměl být sám…“ Poděkovala jsem jí, ale kontakt na tu doktorku jsem si nevzala. Když jsme se rozcházeli, cítila jsem se provinile. Bylo vidět, že Olina má o mě skutečně starost. O to hůř jsem se cítila.

Kladla mi na srdce, že se jí mám co nejdřív ozvat, a když to neudělám, ona se určitě ozve.
Po pár týdnech jsem zase ráno vstala do práce. Nechtělo se mi. Ani jsem se nenasnídala, neměla jsem na jídlo vůbec chuť. V autobuse mi došlo, že do práce nedokážu jít.

Vystoupila jsem jako obvykle na konečné, jenže místo do kanceláře jsem zamířila k řece. Sedla jsem si na lavičku a dívala se do vody. Hlavou se mi honilo, že takhle jsem všem, i sama sobě, na obtíž. A že by bylo nejlepší, kdybych s tím se vším skoncovala.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla když mi zazvonil telefon. Automaticky jsem ho zvedla. Byla to Olina. Nepamatuji se, na co se mě ptala. Vykoktala jsem, že nemůžu dál. A asi jsem jí řekla, kde jsem, protože pro mě za nedlouho přijela. 


Pomalu se dostávám z nejhoršího


Na to, co následovalo, moc ráda nevzpomínám. Odvezla mě ke své doktorce, u které jsem se úplně sesypala. Protože jsem nechtěla na psychiatrii, vzala mě k sobě. A nejen to. Zavolala mému muži, do práce i dcerám. Všem vysvětlila, jak se věci mají.


Nechci už se k tomu vracet, ale vím, že mi zachránila život a jsem jí za to z hloubi duše vděčná. Možná bych ten den neskočila do řeky, ale bez pomoci bych určitě dříve či později skončila špatně. Po třech týdnech u Ireny jsem se vrátila domů.

Dneska mám za sebou půl roku terapie a pravidelně beru antidepresiva. Není to žádná velká sláva. Ale pomalu začínám věřit, že to může být lepší. A že mě třeba ještě v životě čeká něco hezkého….

Lenka H. (57), Praha