Když jsem z krabičky odstranila obal a otevřela ji, zůstala jsem v šoku. Držela jsem v ruce něco, co původně existovalo jen na stránkách psaného příběhu!

Před sedmi lety zemřela moje teta Alice, kterou jsem měla moc ráda. Byla to starší sestra mojí matky a už odmalička jsem k ní měla velice blízko. Často jsem k ní jezdila na prázdniny a svěřovala jsem se jí se všemi svými problémy. Vždy mi dobře poradila.

I v době, kdy už jsem byla dávno dospělá, a přestože jsem bydlela v jiném městě, vzdáleném přes sto kilometrů od vesnice, kde teta žila, tak jsem ji jezdila často navštěvovat.

Zdědila jsem chalupu

V posledních letech svého života se přestěhovala z vesnického domu, který obývala s mým strýcem Janem, dokud byl ještě naživu, na chalupu, kam jsme kdysi jezdívali s bratrem jako děti na prázdniny. Protože sama děti neměla, odkázala chalupu mně.

Bylo to ale z Prahy docela daleko a my s manželem Tomášem už jsme letní chatku ve středních Čechách měli, tak jsme se nakonec rozhodli, že chalupu po tetě prodáme.

Sešit s příběhy

Lidí, kteří měli o koupi chalupy zájem, se ozvalo více, než jsme s Tomášem předpokládali. Předtím než chalupu definitivně prodáme jsme ji chtěli ještě vyklidit. A právě během vyklízení jsem na půdě objevila krabici se zajímavými věcmi.

Ukázalo se, že v tetě byla skrytá spisovatelka, jen to nikdy nedala najevo. Ani já jsem o této její vášni neměla žádné tušení. V krabici jsem totiž objevila několik ručně psaných sešitů, kde byl rozpracovaný román na pokračování.

Román mě pohltil

O tom, že to bylo písmo tety Alice, nemohlo být pochyb. Moc dobře jsem její rukopis znala. Spěšně jsem sešity prolistovala. Přečetla jsem si pár listů a úplně mě to uchvátilo. Rozhodla jsem se, že si sešity odvezu domů do Prahy a po večerech je budu číst.

Jak jsem se do nich zahloubala, zjišťovala jsem, že teta opravdu psát uměla. Bylo mi líto, že se nepokusila svůj talent uplatnit i v praxi. Trochu mi připadalo, že se při psaní toho románu inspirovala svým životem, byla tam ale i spousta fantazie.

Měla velkou fantazii

Velký romantický milostný příběh se odehrával ve vymyšleném španělském městě. Hlavní hrdinka se jmenovala Analía a byla to napůl dívka a napůl zázračná víla. Dávala dohromady lidské vztahy, a když na sebe byli muž a žena hodní, dostali od ní dárek:

květinu, která každou hodinu měnila barvu. Přečetla jsem tetiny zápisky několikrát. Lákalo mě, dát je přečíst někomu dalšímu, ale chtěla jsem ctít soukromí své příbuzné. Přece, kdyby po tom bývala toužila, určitě by se s příběhem pochlubila.

A kromě toho mi připadalo, že by to v dnešní nepříliš romantické době málokdo pochopil. O manželovi jsem vůbec neuvažovala, manžel neměl pro romantiku talent, i když to byl jinak skvělý chlap.

Zápisník jsem schovala

Sešity s příběhem jsem schovala, zamkla jsem si je do tajné skříňky, kam jsem měla přístup jen já, a kde se mimo jiné skrývaly i různé moje věci z dětství, jako třeba památník.

Občas jsem si na příběh o Analíi s kouzelnou květinou vzpomněla a ještě dvakrát jsem si ho přečetla, když jsem byla přes víkend sama doma. Pak moje myšlenky pohltily přípravy na blížící se perlovou svatbu, kterou jsme s Tomášem chtěli oslavit ve velkém stylu.

Přece jenom jsme spolu byli už třicet let. Ne vždy to byla procházka rozkvetlou růžovou zahradou – za ta léta jsme prožili různé krize a čelili mnoha překážkám, ale vždy jsme to úspěšně zvládli a já jsem svého muže stále moc milovala a vážila jsem si ho.

Slavili jsme výročí

Na oslavu našeho výročí přišlo mnoho našich společných přátel a známých. A samozřejmě přinesli i dárky. Sešlo se ji tolik, že jsem je ani nestačila všechny vybalovat. Jeden z nich mě velice zaujal:

byla to nějaká krabička ve starobylém obalu, který se od ostatních naprosto lišil. Odložila jsem si ho stranou, ale pak jsem na něj trochu zapomněla a vrátila jsem se k jeho rozbalení až později večer. Poté, co jsem odstranila obal a otevřela krabici, zůstala jsem v šoku.

Vzkaz od zesnulé tetičky

Uvnitř byla květina v průhledném obalu a vedle ní byla vizitka. Na ní bylo napsáno „Od Analíi“. Koukala jsem na ten kousek papírku a nevěřila vlastním očím. Tetičky písmo jsem bezpečně poznala.

Málem jsem z toho omdlela, tím spíš, když květina v obalu přímo přede mnou najednou změnila barvu z červené na žlutou.

Záhadný dárce

Vůbec jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Na okamžik jsem podezírala manžela, že se nějak dostal k tetiným sešitům a všechno takto narafičil. Vím ovšem, že by do mých věcí nikdy nelezl.

Že by nám to snad věnoval někdo, kdo byl tetě blízký a o jejím románu věděl? To se mi zdálo také dost nepravděpodobné. A jelikož jsem na duchy a tajemné přízraky nikdy moc nevěřila, tak jsem i zavrhovala možnost, že by nám dárek nadělila tetička z onoho světa.

Vysvětlení jsem nenašla

Po pár dnech, kdy už prvotní šok opadl, jsem chtěla tu květinu i tetiny sešity ukázat manželovi a zeptat se ho na to, ale vše záhadně zmizelo. Dodnes proto nemám žádné vysvětlení. Při každém výročí svatby si na to však vzpomenu a stále mi to vrtá hlavou.

A také se sama sebe ptám, jestlipak se nějakého tajemného dárku nedočkáme i při oslavě rubínové svatby…

Ludmila U. (53), Praha