Domů     Užíváme si teď hrátky
Užíváme si teď hrátky
5 minut čtení

Pořád jsem byla soběstačná a plná energie. Po úrazu už to bylo horší, ale s hůlkou jsem si pomáhala. Dcera o mě měla strach, ale uklidňovala jsem ji. Pak jsem se ale přestěhovala.

Naráz jsem byla poněkud osamělá. Mívala jsem kamarádky, ale v našem věku už je to trochu problematické. Dříve za mnou chodívala dcera skoro obden, teď jsme si ale mohly jenom telefonovat. To už není ono.

Dcera mě přemlouvala, abych se přestěhovala do domova seniorů, ale mně se nechtělo. „Mezi ty dědky a babky?“ ptala jsem se jí. Jindra byla taktní, ale upozornila mě na můj věk. „No jo, úplně zapomínám, kolik mi je,“ přiznala jsem.

Změnila jsem názor

Nohy mě začaly zlobit a já si začala říkat, jestli by mi nebylo mezi těmi dědky a babkami líp, když mají po ruce pečovatelky, které zastanou spoustu práce i pochůzek.

„Potřebuješ klid, aby ses mohla postavit zase na nohy,“ hučela do mě po telefonu Jindra a nakonec jsem dceři dala za pravdu. „Tak já to s nimi zkusím,“ souhlasila jsem a Jindře se na druhé straně strašně ulevilo.

Ona je hodně starostlivá a já si uvědomila, že se o mě bojí, když jsem sama v bytě.

Byla jsem překvapená

Chvíli to trvalo, ale Jindra pro mě našla pěkný nový domov. Rychle jsem se zabydlela. Ani jsem nečekala, že půjde tak snadno si na domov seniorů zvyknout. Bála jsem se protivných babek a dědků, a k mému překvapení to byli docela milí vrstevníci.

Každý měl svůj příběh, jak se dostal až sem. Pomalu jsme se seznamovali a vyprávěli si o svých životech, o svých dětech a také o tom, co se nám v životě podařilo. Jeden pán, který se představil jako Honza, mě zaujal svým pohledem na svět.

Pořád byl v dobré náladě. Nic pro něho nebyl problém, se vším si poradil. Když jsem si posteskla, že už toho kvůli nohám moc nezmůžu, chlácholil mě, že když zaměstnám hlavu, zapomenu na nohy.

Měl nápady

Hned mi navrhl, že bychom spolu mohli něco podniknout. Mrkl na mě šibalsky a já se zapýřila. „Ale kdepak, to už dávno ne,“ zasmál se Honza. „Myslel jsem na úplně jiný program.“ Viděl na mně, že jsem se pýřila jen tak z legrace.

„Co takhle si dát partičku šachu?“ navrhl. „Ale říkal jste, že mám hlavu zaměstnat, ne ji nechat vybuchnout,“ namítla jsem. „Při šachu by se mi zavařil mozek.“ Mazat karty se mi také nechtělo, nejsem žádná šachistka ani karbanice.

Honza se na chvilku zamyslel a pak se mile usmál. „Vrátíme se do dětství,“ pošeptal záhadně.

Docela mě zaskočil

Koukala jsem na něho a nevěděla, jestli se mám smát, nebo se bát o jeho zdraví. „A to jako nějakým strojem času?“ zeptala jsem se. Ani nevím, proč mě něco takového napadlo. Začal se smát na celé kolo.

„Vy se mi líbíte!“ křičel, až to zaslechly dámy na chodbě, které řešily s pečovatelkou nalezené koťátko a co s ním.

Došlo na překvapení

Honza začal tancovat, když se objevily ve dveřích. Koukaly na něho stejně překvapeně jako já. „Škoda že si nemůžeme zatancovat,“ prohodil. Já pokývala hlavou a dámy couvly zpátky na chodbu. Honza dotancoval ke skříni a vytáhl nějakou krabici.

Položil ji přede mě na stůl. „Tohle je náš stroj času, kterým se vrátíme do dětství.“ Bylo to obyčejné Člověče, nezlob se! Tak tohle je ten návrat do dětství!

Vzpomněla jsem si, jak jsme to vášnivě hrávali jako děti, a potom ještě s Jindřiškou, která mě tak často porážela. „Už chápu,“ řekla jsem Honzovi, který si mezitím přisedl. Rozložil hru a vysypal figurky. Zabrali jsme se do hry.

Zůstali jsem u té hry až do večeře. „Dáme si ještě po večeři?“ lákal mě Honza.

Jsme spiklenci

Samozřejmě že jsem souhlasila. A při téhle partii jsme se smluvili, že si v domově uspořádáme turnaj. „Vždyť tuhle hru umí každý. Nemusíme pořád všichni jenom čučet na televizi.

Vždyť při hře si můžeme ještě povídat, a to u televize nejde.“ Smluvili jsme se, že do toho zatáhneme ještě někoho z domova. Připadali jsme si jako spiklenci. A podařilo se. Teď máme tři družstva a všechny nás ta soutěž baví. A ještě si k tomu užijeme dost legrace.

Zářím prý štěstím

Když za mnou přijela Jindřiška, byla překvapená. „Mami, ty záříš štěstím,“ vyhrkla. „Tady ti to asi svědčí. Nejsi náhodou zamilovaná?“ Ta moje dcera má ale nápady! „Kdepak, jen jsem tady potkala příjemného společníka,“ snažila jsem se, abych se nezačervenala.

Honza už dávno není jenom společník, je to nejbližší přítel, na kterého se mohu spolehnout. Je mi s ním fajn, to musím přiznat, ale láska? To mě nějak nenapadlo. I když je možná pravda, že odříkaného chleba největší krajíc. Možná…

Jana P. (72), České Budějovice

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.