Na „stará kolena“ jsme si chtěli s manželem jen užít více klidu, proto jsme si pořídili domek na vesnici. Za pár dní jsme však zjistili, že na sousedovic zahradě straší.

S manželem jsme celý život žili v hlavním městě. Dokud jsme tam měli práci a vedli společenský život, tak nám to vyhovovalo. Rádi jsme navštěvovali divadla, procházeli se po Starém městě nebo chodili krmit k řece labutě. Ruch velkoměsta nám vyhovoval.

Líbilo se nám, že vždy, ať už v týdnu nebo o víkendu, byla možnost někam jít a město „žilo“.

Pryč z velkoměsta

Když nám ale šlapala na paty šedesátka, usoudili jsme s manželem, že už jsme se toho vydováděli dost a rádi bychom si zase pro změnu užívali trochu klidu a pohody. Proto jsme se rozhodli, že byt v Praze prodáme a koupíme si malý domek na severu Čech.

Po několika prohlídkách se nám oběma zalíbil jeden malý dvoupatrový baráček v jedné vesnici poblíž Teplic. V ulici, kde dům stál, se nacházelo jen dalších pět domů, kolem byla krásná příroda, což nám s mužem vyhovovalo.

Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli, že dům koupíme. Za několik dní jsem však zjistila, že ve vedlejším domě straší!

Tiché, smutné vytí

Sousední dům nebyl pravidelně obývaný, jeho majitelé ho využívali jen jako rekreační objekt, takže jsme je vlastně ani neviděli.

Věděla jsem, že tam nikdo není, tím víc mě jednoho večera překvapilo, když jsem v altánu uprostřed vedlejší zahrady zahlédla matné světlo. A vzápětí jsem se vyděsila ještě víc, protože k altánu mířil stín velkého psa.

Žádné zvíře jsem však neviděla, byl to opravdu jen stín. Začal tiše, ale žalostně výt. Zavolala jsem manžela, který sledoval televizi, aby mi potvrdil, že vidí totéž co já a že se nejedná o žádné halucinace.

Opakovalo se to

Manžel měl, na rozdíl ode mě, větší kuráž, a tak se vydal na sousední zahradu. Záhy ale světlo v altánu pohaslo a stín psa zmizel. Takhle se to opakovalo několik večerů, vždy nepravidelně.

Naše počáteční obavy se postupně vytrácely a brali jsme to spíš jen jako zajímavé divadlo. Lidem z okolí jsme o tom ale nic neřekli, bez tak by nám nevěřili a někteří by si možná i mysleli, že jsme se zbláznili.

Místní legenda

Jednou si však manžel v hostinci trochu přihnul a řekl o té příhodě jednomu staršímu místnímu pánovi. A dozvěděl se od něho zajímavou věc. V tom domě prý kdysi bydlel osamělý muž, který měl velkého vlčáka. Jednoho dne vlčák zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl.

Muž se kvůli tomu trápil, obviňoval prý lidi z vesnice, že ho o psa připravili. Deprese ho pak přivedly až k sebevraždě – oběsil se v altánku na své zahradě.

Ohlašuje výročí

K té tragické události došlo v sedmdesátých letech. Od té doby se prý žalostné vytí ozývá každý rok, vždy kolem data výročí, kdy starý pán zemřel. S odstupem dvou let mohu potvrdit, že je to pravda.

Ovšem nyní, když vždy v polovině září slyším tiché vytí a vidím ve tmě v sousední zahradě svítící matné světlo, obavy už nemám, protože vím, kdo a proč tam „straší“.

Iveta G. (63), Teplicko