Na moji osamělost se už vnučka nemohla dívat. Zapátrala na seznamce a vybrala vhodné kandidáty k seznámení. Mezi nimi jsem našla svoji dávnou a jedinou lásku!

Byla jsem dlouho sama a nikdy mi to nevadilo. Měla jsem děti, se kterými jsem trávila veškerý volný čas. A také rodiče, za nimiž jsem každý týden jezdila. Nemohu vynechat ani svoji práci, která se mi stala koníčkem.

Pracovala jsem totiž jako zahradnice nikdy mě to moc nebavilo. Vše se změnilo po příchodu nového majitele. Začal pěstovat nejrůznější bylinky a všelijaké, dosud neznámé rostlinky. Práce mě začala najednou zajímat.

Neměla jsme si na co stěžovat

Po večerech jsem studovala nejrůznější letáky a brožury a také zkoušela uvařit všelijaké roztoky a masti. Dařilo se mi to. Dokonce tak, že můj pan šéf podle mého receptu začal vyrábět celou jednu bylinkou řadu.

Moje šikovná dcera, která v té době studovala teprve první rok na střední škole, mu k tomu navrhla obaly. Ke cti pana šéfa musím říct, že mě, ani dceři, nezůstal nic dlužen. Hezky nám zaplatil a my za ty peníze navíc mohly jet poprvé v životě k moři!

V mém životě tedy nebylo nic, na co bych si stěžovala. Přesto, jak roky ubíhaly, jsem se cítila tak nějak osamělá. Měla jsem vnoučata a také stále svoji práci, přestože už bych mohla užívat důchodu.

Ale večery byly prázdné a víkendy, kdy jsem nehlídala drobotinu, byly přímo k uzoufání.

Na internetu byla jako doma

A to jsem se hodně snažila o nějaký ten aktivní přístup k životu, jak se dneska říká. „Babi, proč nemáš nějakého dědu?“ zeptala se mě jednou moje sotva osmiletá vnučka Marcelka. Byla to velká mudrlantka, ale moc hodná a taky vnímavá.

Zřejmě si všimla mého osamění, protože, aniž bych stihla něco odpovědět, hned pokračovala: „Já ti nějakého najdu na takových seznamovacích stránkách!“

Moc mě tím vylekala. Hned jsem si představila, zda nesleduje něco nehodného nebo podezřelého. U dětí člověk nikdy neví. Ale Marcelka mi vyprávěla, jak se tímto způsobem seznámila maminka jedné její spolužačky. Prý už má třetího tatínka, tak to funguje!

Musel jsem se té dětské logice zasmát, ale nijak jsem vnučku v jejím snažení nepodporovala. Vůbec jsem si nedovedla představit, že bych ve svém věku měla začít randit s nějakým cizím chlapem!

Vzpomínala jsem na svoji první lásku

Manžel mi umřel předčasně na infarkt, v necelých čtyřiceti. Měla bych tvrdit, jak jsem ho milovala, ale nemluvila bych pravdu. Nijak jsem se nehádali, ale láska to nebyla. Jen tolerance. Byli jsme každý z úplně jiného těsta!

O to víc jsem celý život vzpomínala na svoji první a jedinou lásku. Spolužáka ze základní školy. Nebyl nijak oslnivě krásný ani chytrý natož oblíbený. Byl to úplně obyčejný kluk, stejně jako já obyčejná holka.

Přesto, nebo právě proto, jsme se do sebe bláznivě zamilovali. Dokonce jsme plánovali v deváté třídě společný útěk z domova! „Utečeme a už se nikdy nevrátíme!“ tvrdili jsme si vzájemně a přitom oba věděli, že k tomu nikdy nedojde.

On byl totiž ze „špatné“ rodiny, jak tvrdila moje maminka. Tátu měl ve vězení a k tomu šest sourozenců. Neviděla ráda, že se scházíme, ale nebylo jí to nic platné. Můj Libor byl pro mě vším!

Fotka byla na seznamce

Potom se mi ztratil z očí. Musel se s rodinou odstěhovat a už mi nenapsal. Ani já jemu ne, neměla jsem jeho adresu. Proplakala jsem snad celý rok a na učilišti mi začali dokonce říkat Ubrekánek. „Ubrekánku, dones mi hrábě!

Ubrekánku, mám napuchlé oči!“ volali na mě spolužáci, ale já si nemohla pomoct. Když mě v devatenácti pozval můj budoucí manžel na rande, souhlasila jsem jen ze zoufalství. Byla to chyba, ale nelituji. Díky ní jsem měla dvě krásné děti a vlastně i vnoučata!

Vnučka Marcela na svůj slib nezapomněla. Na příští návštěvu za mnou přišla se svým notebookem. Vyzvala mě, abych k ní přisedla ke kuchyňskému stolu a hned mi představila deset vybraných kandidátů.

Brala jsem to všechno s rezervou, ale Marcelka mě mile překvapila. Vážně vybrala samé vhodné pány. Pohledné a v mém věku! Se zájmem jsem si je prohlížela, když v tom můj zrak padl na jednu ne moc ostrou fotku. Stálo pod ní: Libor, šedesát tři let, zámečník, rozvedený.

Setkání na starém místě

Krve by se ve mně nedořezal. Mohl by to být on, můj Libor? Moje láska ze základky? „Babi, proč pořád koukáš jen na toho jednoho. Vždyť není ani moc hezký…“ divila se Marcelka, ale já tím rozechvěním nemohla ani odpovědět.

Poprosila jsem ji, aby k téhle fotce poslala dotaz. Netrpělivě jsem čekala na odpověď, která přišla až po dlouhých dvou dnech. Byl to opravdu on! Libor! Schůzku jsme si dali na stejném místě, na kterém jsme plánovali společný útěk. Na lavičce v místním parku.

Když jsem ho uviděla, draly se mi do očí slzy. Vždyť on se skoro nezměnil! „Janinko moje, jsi to vážně ty! Vůbec ses nezměnila!“ volal na mě skoro přes celý park. Bylo to, jako bychom se viděli naposled včera.

Navázali jsme tam, kde jsme skončili a pokračujeme už pěkných pět let. Díky vnučce jsme zase úplná rodina i s dědečkem!

Jana V. (63), Litoměřicko