Velká zrada dokáže bolet tak, že člověk ztratí chuť žít.
S manželem, jsem neměla snadný život. Když jsem si Jaroslava kdysi brala, věděla jsem, že se nebojí říct, co si myslí. Mnohokrát v životě mu to přineslo velké potíže, dvakrát ho za minulého režimu vyhodili z práce. Kvůli jeho politickým názorům se také naše děti nedostaly na školy, o kterých snily.
Přišel domů celý bledý
Jaroslav měl pár kamarádů, kterým důvěřoval, ale nejvíc se přátelil se Zdeňkem. Trvalo to už od školních lavic. Když přišla změna režimu, oslavovali ji na náměstí společně. Manžela pak ranilo, když Zdeněk předčasně zemřel; dostal infarkt v pouhých šestačtyřiceti letech. To ale bohužel nebylo jediná nepříjemná věc, kterou nejlepší kamarád Jaroslavovi připravil. Jednoho dne přišel domů celý bledý a zaražený, jak jsem ho neznala. Ptala jsem se ho, co se stalo. Manžel mi řekl, že objevil Zdeňka v neoficiálních tištěných seznamech spolupracovníků státní bezpečnosti. Nechtěl tomu věřit. Také já jsem Jaroslava ujišťovala, že jde nejspíš o nějaký omyl. Říkala jsem mu, že spousta lidí v těch seznamech je možná neoprávněně. Problém byl ten, že Zdeněk už se nemohl bránit a případně soudit.
Získal bohužel jistotu
Uplynuly dva roky. Viděla jsem na manželovi, jak ho ta záležitost se Zdeňkem změnila. Uzavřel se do sebe, ztratil chuť do života. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Jaroslav dostal možnost nahlédnout do svazku, který na něho tajná policie vedla. Nechtělo se mu tam, ale nakonec tam šel – a definitivně zjistil, že to byl skutečně Zdeněk, který na něho celou dobu donášel a ničil mu život. Řekl mi to až pár dnů po té návštěvě. Za měsíc Jaroslav zemřel, také na srdeční záchvat. Muž, kterého považoval za kamaráda, mu tak ublížil vlastně ještě po své smrti. Od té doby uplynula už spousta roků. Já už jsem se nikdy nevdala. Manželovi chodím pravidelně dávat květiny na hrob a přitom vždycky cítím lítost, když si uvědomím, jak falešní k sobě někdy lidé dovedou být.
Soňa T. (71), Třebíč
