Turistika v horách s sebou může přinést i zcela nečekané a neuvěřitelné zážitky. Stará dřevěná chaloupka uprostřed lesa nám poskytla úkryt před bouřkou a později i před děsivou bytostí.

S manželem Vaškem jsme vždycky měli rádi cestování a turistiku. Také jsme se kdysi dávno při jedné vysokohorské výpravě poznali a brzy jsme se do sebe zamilovali. Než jsme se vzali a založili rodinu hodně jsme cestovali. Po Česku i různě po světě.

Vítr nás zavál nejen k našim pohraničním sousedům, ale i mnohem dál. Nejvíce se nám líbilo v Norsku, Estonku a Rumunsku. Jenže pak přišly děti a na naše výpravy už jsme neměli s Vaškem čas a vlastně ani peníze.

Náš život nabral zcela jiný směr – téměř všechno se začalo točit kolem našich dvou dětí. Pořád bylo co zařizovat – školky, školy, kroužky, přihlášky na střední, taneční a tak dále.

Teprve když obě děti vyrostly a opustily rodinné hnízdo, mohli jsme se s manželem k naší cestovatelské vášni vrátit.

Vzpomínali jsme

Jednou večer jsme si s Vaškem otevřeli láhev dobrého červeného vína a vzpomínali jsme na naše horské túry. „Podívej,“ řekl Vašek a ukázal mi jednu z fotek, kterou si zrovna prohlížel. „Vzpomínáš si ještě? Bylo to léto roku 80 a byli jsme pod stany v Tatrách.“

Usmála jsem se a přikývla. „Samozřejmě. Skoro celou dobu nám tam pršelo. Vypadali jsme jako vodníci.“ Vašek pohodil hlavou a pak řekl: „Co kdybychom zase někam vyrazili? Nevím, jak tobě, ale mně ty naše trampy chybí.“ Jeho nápad mě nadchl. Naše dávná horská dobrodružství jsem milovala.

Hurá do Alp

S Vaškem jsme na nic nečekali a hned jsme začali vymýšlet, kam bychom mohli jet. Kdysi nás sice učarovalo Norsko, ale přece jenom to bylo dost daleko, takže jsme se nakonec shodli na Rakousku.

I tam byla nádherná příroda, milí lidé a spousta turistických destinací. Navíc jsme tam měli i známé, kteří nám vždy nabídli ubytování nebo doporučili levný a příjemný penzion v oblasti, kterou jsme chtěli navštívit.

A tak jsme s manželem oprášili naši starou výbavu, dokoupili nějaké nové věci a vydali se do Rakouských Alp.

Nebe se zatáhlo

Hned druhý den časně zrána jsme se vydali na horskou pěší túru. I když jsme dlouho po horách nechodili, oba jsme se stále udržovali v kondici pravidelným cvičením, a tak nám pohyb v náročném terénu nedělal žádné problémy.

Na jednu věc jsme ale přece jen nebyli připravení: na náhlou změnu a nepřízeň počasí.

Když jsme se uprostřed červencového odpoledne ocitli v divoké přírodě pod silně zataženou, skoro černou oblohou a do cíle nám zbývaly ještě desítky kilometrů, zmocnila se nás nejistota. Vypadalo to, že nejspíš pořádně promokneme.

A pokud by se k bouřce přidal i silný vítr, mohla být chůze po travnatých kopcích i nebezpečná.

Přihnala se bouřka

S manželem jsme proto přidali na tempu, abychom se alespoň do nejbližší vesnice dostali co nejdříve. Jenže přicházející bouřka byla rychlejší. Pomalu začalo pršet. Déšť byl stále hustší a hustší, a za chvíli skoro nebylo vidět na krok.

Já i Vašek jsme mlčeli a hrdinně pokračovali v cestě, když v tom mě manžel zatahal za rukáv. Rukou ukazoval kamsi doleva. Podívala jsem se tím směrem a uviděla jsem jakési opuštěné stavení připomínající hájenku. V tu chvíli nám to připadalo jako nejlepší útočiště.

Našli jsme přístřešek

Doběhli jsme ke dveřím a manžel sáhl na kliku. Dveře se otevřely. Opatrně jsme vstoupili dovnitř a zavolali „haló“. Ticho. Prošli jsme celý příbytek. Nikdo tam nebyl. Pochopili jsme, že dům už je dlouho opuštěný.

Kdo ví, třeba před lety patřil nějakému pasákovi ovcí nebo hajnému, těžko tu asi žila nějaká rodina. S manželem jsme ze sebe sundali promoklé svršky a bezradně se rozhlíželi kolem sebe. Venku mezitím začala pořádná bouřka. Předpověď počasí přitom nic podobného neukazovala.

Nečekané dobrodružství

Jak se den chýlil ke konci, začínalo nám být s Vaškem jasné, že v chaloupce budeme muset přenocovat. Pokusili jsme se to brát jako nečekané dobrodružství, na které si jednou v pohodlí zavzpomínáme.

Konec konců, zážitky byly přece tím, kvůli čemu jsme se do cestování pustili. V batozích jsme s sebou měli nějaké jídlo i pití, takže nehrozilo, že bychom trpěli hladem a žízní, a k naší radosti byla ve vedlejší místnosti dokonce i postel s matrací.

Když se to tak vezme, zdálo se to být vlastně romantické. A taky trochu strašidelné.

Zlověstné kroky

S manželem nám bylo trochu chladno, tak jsme se tiskli k sobě a čas jsme si krátili povídáním a vzpomínkami. Vtom se zvenku ozval zvláštní zvuk. Znělo to jako hrozivé vrčení nějakého zvířete.

Spolu s tím bylo slyšet i pravidelné dunění, jako kdyby někdo kráčel kolem domu. Vaška nejprve napadlo, že je to možná medvěd, jenže hluk byl daleko silnější, než jaký by udělalo nějaké zvíře.

Ovšem ta nejhorší chvíle měla teprve měla přijít… Venku za oknem se náhle objevily dvě hrůzné zářící oči a obrovská tvář pokrytá srstí. Bylo to, jako by se na nás díval nějaký zlý pohádkový obr. Měla jsem co dělat, abych nekřičela hrůzou.

Na manželovi jsem viděla, že je také vyděšený. Přitiskli jsme se k sobě.

Záhadné stopy

Už ani nevím, jak jsme tu noc v Alpách nakonec přečkali. Pršet po nějaké době přestalo, ale dunění kolem domu se ozývalo celou noc. Teprve ráno, s východem slunce, se vše uklidnilo. Odvážili jsme se vyjít ven a tam jsme spatřili obrovské stopy chodidel.

Dodnes netušíme, co za tvora to bylo a raději jsme se to ani nepokoušeli zjišťovat. Zbytek našeho cestování už naštěstí proběhl bez problémů, ale na tu noc nikdy nezapomeneme…

Hedvika J. (60), Beskydy