Lidé k sobě často nenajdou cestu kvůli odlišným představám o životě. Pak toho litují.

Jak já, tak můj manžel Erik jsme měli na život jasně vyhraněné názory. Vyznávali jsme pokoru, slušnost, pracovitost. V tomhle směru jsme se snažili vychovávat i naše děti. U staršího syna Tomáše se nám to podařilo a dělal nám vždy jenom radost. Mladší dcera Anežka se ale postavila proti nám.

Maturita byla přelomem

Bylo to znát už v době základní školy. S Tomášem nikdy nebyly problémy, jednalo se o klasického jedničkáře, kterému samotnému záleželo na tom, jaký budí dojem a jaké má výsledky.

Anežka ale byla trucovitá, dělala schválnosti, nosila domů poznámky a její prospěch rozhodně nepatřil k těm, jakým by se dalo chlubit. Zkusili jsme to po dobrém i po zlém, ale ani odměny ani tresty s dcerou nehnuly.

Dnes už vím, že chyba byla i v nás, hlavně ve mně. Vytvořila jsem si předem obraz dívky podle svých představ a chtěla jsem do toho obrazu Anežku napasovat. A ona se při své povaze bránila, jak mohla.

Myslela jsem si, že jako rodič mám právo určit cestu, po které má moje dcera jít. Proto jsem o ni potom na dlouhou dobu přišla. S nástupem na střední školu se problémy ještě zvětšily. Vnímala jsem, jak se nám Anežka čím dál víc odcizuje.

Podařilo se nám jí udržet alespoň v určitých mezích: nechytila se žádné špatné party a dotáhla to k maturitě, i když jsme se do poslední chvíle báli, na rozdíl od ní.

Nepočítala už jsem s tím, že by šla na vysokou školu, doufala jsem jen, že si najde nějakou slušnou práci. Ale Anežka nám připravila šok.

Doufala jsem, že se vrátí

Jednoho dne jsem přišla domů a zastihla jsem dceru, jak si skládá věci do velkého batohu. Zeptala jsem se, jestli se chystá někam na prázdninovou cestu, než nastoupí do nějaké práce. Podívala se mi do očí a řekla, že odjíždí, ale že už se nevrátí.

Má prý už dost toho, jak jsme s ní vždy chtěli manipulovat a určovat jí, co má nebo nemá dělat. Půjde si svojí vlastní cestou. Bylo mi jasné, že jí těžko můžu držet doma. Jako plnoletá si mohla dělat, co si usmyslela.

Přesto jsem se jí pokoušela ten odchod vymluvit. Anežka se mi jen vysmála do obličeje. Se svým bratrem ani se svým otcem se ani loučit nechtěla – ostatně kdybych bývala nepřišla o něco dříve než obvykle, asi bych jí také minula.

Měla napsaný dopis, ve kterém stručně vysvětlovala, proč odchází a že ji nemáme hledat. Teprve když se za dcerou opravdu zavřely dveře, uvědomila jsem si, co se vlastně stalo.

V dalších dnech, týdnech, měsících – a potom i letech – jsem doufala, že se Anežka, poučená životem, vrátí domů obnovit zpřetrhaná rodinná pouta.

Jediné, čeho jsem se dočkala, byly občasné dopisy, které přicházely nejprve z Prahy, později pak z různých míst v Evropě. To pro mě byly jediné důkazy, že dcera je naživu a v pořádku.

Všichni jsme plakali

Ze dvou dětí mi tak zůstal vlastně jen syn Tomáš, který nám dělal dál radost – vystudoval vysokou školu, oženil se, měl děti. Jednoho dne přišel domů celý rozrušený. Řekl mi, že pro mě má překvapení.

Vyšlo najevo, že se setkal s Anežkou, která se vrátila a chce se se mnou setkat, ale trochu se toho bojí. Celá rozechvělá jsem souhlasila s tím, aby syn svoji sestru druhý den přivedl.

Jakmile jsme si pak stanuly tváří v tvář po třinácti letech, rozplakala jsem se. Slzy tekly po tváři i manželovi, když se s Anežkou znovu objal. Celý večer jsme si pak všechno vyříkávali a uznávali chyby, které jsme udělali.

Viděla jsem, že z dcery je dospělá žena s mnoha zkušenostmi, která si jde vlastní cestou a stojí si za tím. Dnes se už znovu pravidelně vídáme a respektujeme, oběma nám je ale líto, že jsme promarnily spoustu let kvůli oboustranné tvrdohlavosti.

Pavla D. (57), Praha