Není to ale rozhodně nic lehkého, někdy si musím doslova sedět na jazyku, abych své předsevzetí vydržela. Nejvíce trpím výchovou vnuků.
Mám dvě dcery, starší má sedmiletého syna a mladší čtyřletá dvojčata, holčičku a chlapečka. Vždycky jsem si říkala, že svým dětem nebudu nikdy mluvit do života, více méně se mi to daří, ale za cenu, že si někdy doslova sedím na jazyku.
Respektovala jsem jejich výběr partnerů, vlastně cokoli, k čemu se obě v životě rozhodly. Jejich přístup k výchově dětí mne ale neskutečně vytáčí.
Výchova mě ničí!
Obě dcery si notují ve vzájemné shodě a mé výtky a připomínky vůbec neberou v potaz. Já vím, že doba je dnes jiná, ale nějaké základy by se snad měly dodržovat stále, ne? Vadí mi přehnaná úzkostlivost.
Týká se především jídla, kdy žádné z dětí nesmí pozřít ani kousek čokolády, bonbónku. Když jsou u nás na návštěvě, obě dcery velmi nelibě nesou, že si děti dají kousek domácího upečeného koláče.
Podle mě je to přehnané, neříkám tím děti cpát od rána do večera, ale občas si dát nějakou mlsku snad k dětství patří a nikoho to nezabilo. Další věcí, kterou těžce nesu, je jejich volná výchova.
Na děti se nekřičí, napomínají se jen výjimečně, zato se s nimi o všem sáhodlouze diskutuje a vysvětluje. Byla jsem poučena, že to je takzvaná respektující výchova, nikoli autoritativní, jaké byly vystaveny ony.
Dítě prý není podřadná bytost, má svou vlastní osobnost, a ta by se v něm neměla potlačovat.
Vylétla bych z kůže
Takže v reálu to vypadá tak, že se vnouček zasekne, že s námi nepůjde na procházku a jeho maminka místo toho, aby mu to dala příkazem, s ním začne diskutovat, proč nechce, co mu vadí, co by dělal raději.
Někdy se po půlhodinové diskusi klouček rozmyslí a na vycházku s námi jde, jindy ne, a to pak zůstane doma i s maminkou. Taky je mi strašně líto, že jsem ještě žádné vnouče neměla u nás doma na víkend.
Tak rádi bychom si je s dědou užili sami, ale není nám to dopřáno. Na naše žádosti je nám sděleno, že jsou děti ještě malé a vzhledem k tomu, že můj názor na výchovu a stravování je odlišný, nemůžou mi dcery věřit, že bych děti nezkazila.
Obě dcery jsou vdané, mají manžely, a ti se jejich mateřskému diktátu vůči dětem absolutně podřídili. I když na obou vidím, že kolikrát si o tom myslí své…
Cítím se ochuzena
Občas to konzultuji s jinými babičkami a mám pocit, že jde o nějakou módní pózu, kterou ale bohužel nejvíc odnesou děti, které jsou ochuzeny o čas strávený s prarodiči, o tak samozřejmou věc, jako je nějaká sladkost na smlsnutí apod.
Shodnete se snad vy se svými dcerami, snachami či tchyněmi na výchově svých dětí? Já v tom nějak poslední dobou čím dál více tápu. Tolik jsem se těšila, až budu babičkou, a teď si připadám jako nesvéprávná a neschopná postarat se o malé dítě. Je mi z toho opravdu hodně hořko.
Lenka (57), Děčín
