Moje maminka byla přepečlivá a tatínek neúnavný puntičkář. Doma byl pořád jen samý úklid a stres. A nejhorší ze všeho byl předvánoční úklid!

Celé dětství a dospívání jsem doslova trpěla. Rodiče mě samozřejmě milovali a já je také, ale vzhledem k tomu, že jsem byla jedináček, stala jsem se středobodem jejich světa. Vkládali do mě veškeré naděje, měla jsem jejich stoprocentní pozornost.

A čelila tudíž také velmi vysokým nárokům. Známky byly povolené pouze jedničky a sem tam byla bez většího kázání tolerována i dvojka. Trojka vzbuzovala v mých rodičích ale už náběh na infarkt a mně zajišťovala domácí vězení a zvýšené dávky učení.

Jako dítě jsem měla všechno, ale mnohokrát jsem si přála, aby byli mí rodiče podobní mámě a tátovi mé kamarádky Ilony. Kdykoli jsem k ní přišla na návštěvu, cítila jsem se uvolněně a klidně.

Její rodiče byli stále veselí a dobře naladění, hodně spolu žertovali, všechno bylo tak odlehčené a báječné. Když dostala Ilona ve škole čtyřku, nepropadala panice, protože věděla, že mamka s taťkou se z toho neskácí.

Nic se nemá přehánět

U nás to bylo jiné. Komínky ve skříních, každý den úklid. Vzpomínám si na pozdvižené obočí nad dvojkou ze čtvrtletky z matematiky a dotaz, proč to nemohla být jednička. A nejhorší byly Vánoce. Nevím proč, ale máma vždycky šílela. Táta ostatně taky.

I ty Vánoce chtěli mít dokonalé. Všechno muselo být tip ťop, napečené cukroví, adventní výzdoba. A já se musela zapojovat.

Nesnášela jsem to, ty galeje na oknech, leštění skříněk, přerovnávání vzorně srovnaných skříní, pucování i té nejmenší součásti naší domácnosti.

Když jsem se po vysoké škole osamostatnila, tak třebaže jsem ten rodičovský model nesnášela, síla zvyku a vypěstovaný smysl pro povinnost ze mě udělaly robota. Pocit odpovědnosti mi nedovolil chovat se jinak, než jak jsem byla od dětství vychovávána.

Konečně svátky klidu

Vdala jsem se, narodily se mi tři děti, u nichž doufám, že jsem nebyla tak přísně asketická jako mí rodiče. Alespoň jsem se o to snažila. Ale přístup k úklidu, pořádku a dokonalým Vánocům ve mně přetrvával. Až do loňského roku.

Děti už jsou samostatné, s mužem jsme sami dva. A já jsem jako každý rok se začátkem adventního času začala sepisovat harmonogram, co a jak postupně udělám, jaké cukroví napeču.

A najednou, uprostřed toho sepisování, mi nějak přeskočilo v hlavě a já si řekla, že se na to vykašlu. Sama sebe jsem se v tu chvíli lekla.

Rodiče už sice nejsou mezi námi, ale já si i tak najednou připadala jako uličnice, která se chystá udělat něco strašně trestuhodného. Ale přemohla jsem se.

Žádné mytí oken a čištění koberců, píglování dveří a uklízení kuchyňské linky poprvé za celý svůj život to před Vánoci nedělám!

 Možná vám připadám jako blázen, ale já jsem tak šťastná, že jsem tu nutkavou touhu udělat generální vánoční úklid, překonala a těším se , jaké budou i ty letošní Vánoce najednou příjemné a pohodové…

Anna (53), Olomouc