U nás doma jsme si nikdy nehráli na to, že je někdo lepší nebo horší kvůli vzdělání či práci. Jenže ne všichni uvažují stejným způsobem.
Náš David je a vždycky byl hodný, chytrý a schopný kluk. Ve škole mu to vždycky šlo, ale přesto už od první třídy věděl, že se chce živit rukama. Když po základce zamířil na učňák, učitelé na nás tlačili, ať ho přemluvíme aby zkusil průmyslovku, protože podle nich by měl i na vysokou. Ale my jsme respektovali, že chce být elektrikář. „Konec konců, studovat můžeš, i když budeš pracovat, dneska je možné získat titul třeba v padesáti…“, přitakávali jsme mu, když jsme se doma bavili o tom, jak si představuje svůj život. Učňák zvládl,jak se říká, levou zadní. Už od prvního ročníku věděl, kam půjde pracovat, jakmile bude mít výuční list. A netrvalo ani tři roky a měl svou vlastní firmičku. O dobré řemeslníky je dneska nouze. David byl ochotný tvrdě pracovat, práce měl tolik, že se od rána do večera nezastavil a taky vydělával víc, než leckterý vysokoškolák.
Potkal tu pravou
Samozřejmě, že neměl nouzi ani o holky. Šikovný a pohledný chlap do života, takových moc není. Většina jeho známostí ale moc vážných nebyla. Pořád nemohl narazit na tu pravou. Nakonec se s ní potkal, když jí předělával vedení v novém bytě. To jsme se ale dozvěděli, až když s Terezou chodil už půl roku. Takový byl vždycky, se svými láskami se svěřoval až ve chvíli, kdy to začalo vypadat, že by z toho mohlo být něco víc. Žijeme na malém městě, kde tak trochu zná každý každého. Terezin táta je doktor, máma vrchní sestra. To by bylo v pořádku, kdyby její maminka nebyla dost velký snob. Právě z toho jsem měla strach, když nám David oznámil, s kým chodí. Říkala jsem si, že přes všechny peníze, které umí vydělat, nemusí být pro Tereziny rodiče dost nóbl.
Čekali miminko
Mladí ale takové věci neřešili. Zasnoubili se, do ničeho si nenechali mluvit a do roka byla svatba se vším, co k tomu patří. Pokud jde o rodiče nevěsty, asi by si pro dceru opravdu představovali lepší partii, ale nakonec se s Davidem smířili. Konec konců, kromě vzdělání mu neměli co vyčíst. Všechno vypadalo idylicky. Novomanželům se dařilo v každém ohledu, i v tom nejdůležitějším. Ani ne půl roku po svatbě nám oznámili, že čekají miminko. Byli jsme s manželem na vrcholu blaha. To dneska není běžné, aby byly děti pracovité, zodpovědné a navíc založily rodinu včas. Jenže nic není bez chybičky. To, co nám tak trochu zkazilo radost, byla hloupost, která ale předznamenala neveselou budoucnost. Samozřejmě že jsme se jako nastávající prarodiče chtěli předvést. Napadlo nás, že mladým koupíme kočárek. Ne něco ledajakého, ale nový, značkový, prostě něco extra. Trochu jsme oťukali, co by se líbilo budoucí mamince a pak jsme kočárek koupili. Tereza z něj měla radost, Davidovi se také líbil. Jenže když jsme přišli na návštěvu další týden, stál v chodbě ještě druhý kočárek. David nám řekl, ať to necháme být, že nám to potom vysvětlí.
Všechno jsme dělali špatně
Když přišli na návštěvu Terezini rodiče, překvapilo je, co jsme mladým dali. A její máma začala samozřejmě kočár hned kritizovat, že je nezdravý, ne-li přímo nebezpečný. Za pár dní pak přijela s jiným kočárem, který měl být perfektní. David říkal, že jim to nebylo příjemné, ale nechtěli se s Terezinými rodiči hádat. „Konec konců jsme na tom vydělali. Teď máme jeden kočár na liché dni a druhý na sudé…“ zakončil s úsměvem. Byla by to veselá historka, kdyby to nemělo pokračování. To začalo už v porodnici, kam jsme se všichni přijeli podívat na našeho prvního vnuka Tomáška. Ani v takovou chvíli si Terezina máma nedala pokoj. Když jsme si chtěli malého pochovat, sekýrovala nás, jako bychom byli malé děti. Ale my jsme přece dospělý a navíc jsme jedno dítě úspěšně vychovali! Bylo to zkrátka trapné.
Byli strašně soutěživí
Je jasné, že z vnoučat jsme všichni celí na větvi a chceme pro ně to nejlepší. Ale to, co začali předvádět Terezini rodiče, bylo opravdu moc. Kdykoli jsme malému něco dali, stalo se to terčem nemilosrdné kritiky. Nejdřív si pouštěli pusu na špacír jen před mladými, ale brzy se z rodinných setkání staly jedovaté bitvy. David s Terezou se sice snažili být nad věcí, jenže po čase už to nešlo. David nás hájil, Tereza se zase stavěla za svou mámu, takže se nakonec hádali i spolu. A uprostřed toho všeho byl malý Tomášek. My jsme se snažili být hlavně skvělí dědeček s babičkou. Ovšem Terezini rodiče museli být ještě lepší. Což znamená, že začali malého zasypávat dárky. Od užitečných věcí až po úplné hlouposti. Je strašně těžké normálně fungovat, když vám někdo udělá ze života soutěž. Tereza s Davidem za to nemůžou. Chápeme, že není možné, aby její rodiče úplně odstřihli. A taky víme, že je těžké je krotit, zvlášť její mámu. Je to ale hodně na pováženou.
Máme ještě naději?
Malému budou letos na jaře tři roky. Bohužel, díky péči dědečka a babičky z matčiny strany se začíná občas chovat jako rozmazlený fracek. Nejhorší je to vždycky potom, co ho mají na hlídání. Přesto doufáme, že se to může změnit k lepšímu. Tereza totiž čeká druhé dítě a její bratr se před půl rokem oženil. Chceme věřit tomu, že když bude vnoučat víc, začnou se třeba její rodiče chovat rozuměji.
Barbora (61), Mělnicko
