To, že mám v bytě duchy, vím už dávno. Hned po mém nastěhování dali najevo, že mi jsou příznivě nakloněni. Hádku s dcerou rychle urovnali.

Dcera je v podstatě hodná a je s ní vždy dohoda, leč nešťastný věk puberty se projevil. Došlo k těžké srážce zájmů, v pozdních večerních hodinách se mezi námi strhla hádka. Slovo dalo slovo a dcera v návalu vzdoru prohlásila, že uteče z domova.

A hrnula se ze dveří do tmavé noci. Počítala samozřejmě s tím, že ji nikam nepustím a ona si tak bude moci prosadit své. Nemýlila se, už jsem sahala na kliku, že se za dcerou rozběhnu, když mě zastavila nějaká neviditelná síla.

„Jen ji nech!“ vsadila bych se, že jsem zaslechla těsně u svého ucha. Zůstala jsem stát jako přetažená kouzelným proutkem a čekala, co bude. A stalo se. Na chodbě se ozval hrůzostrašný řev mé dcery a dusot po schodech.

Rychle jsem otevřela dveře a dcera mi doslova vlítla do náruče. Třásla se po celém těle a jenom ze sebe opakovaně vyrážela jedinou větu: „Já viděla ducha!“ Když se konečně uklidnila, začala mi vyprávět.

Chtěl ji chytit?

Neběžela ven z domu, jak vyhrožovala, ale k půdě a tam vyčkávala, až ji budu hledat. Jenže minuty běžely a já nikde. S tím nepočítala. Světlo na chodbě zhaslo a dcera se urazila ještě víc, že se jí tah na mě nepodařil. Rozhodla se tedy, že uteče doopravdy.

Rozběhla se po schodech dolů, seběhla dvě patra, když v tom se proti ní vzhůru rozletělo něco mlžného. Ve světle, které padalo do chodby malým okýnkem, prý naprosto jasně viděla postavu. Letěla proti ní a roztáhla ruce, aby jí v útěku zabránila.

Dcera nečekala a s jekotem na celý dům se obrátila a běžela za mnou. Bylo po vztekání a dcera, když mi tento svůj zážitek dovyprávěla, prohlásila, že už nikdy z domova utíkat nebude. Tak vzali duchové výchovu mé dcery do svých rukou. Jen škoda, že nelze volat duchy na zlobivé děti běžně.

Viděla jsem ho také

Samozřejmě jsem byla zvědavá, co dcera přesně viděla. Líčila, že postava byla průsvitná, ale naprosto zřetelná. Hlava, ruce, nohy.

Nejvíce by se prý dala připodobnit k prachu, který běžně nevidíme, ale za optimálních podmínek proti světlu se najednou nestačíme divit, co v povětří lítá. Její popis se schodoval s mou zkušeností. Jednou jsem seděla u počítače a psala.

Proti počítači mám velké okno, do kterého mi někdy nepříjemně svítí slunce. A jak jsem byla zabraná do práce, najednou jsem ho uviděla. Slepou skvrnou. Stál v okně a díval se na mě. Zírala jsem do počítače a přitom se snažila co nejvíce soustředit na tu bytost.

Konečně jsem mohla pozorovat ducha. Jenže tak tomu bylo jen několik málo vteřin, duch sebou náhle trhl, protože mu zřejmě došlo, že ho vidím, a rychle odletěl do druhého pokoje. Běžela jsem za ním a volala. Byl ale pryč a nekomunikoval.

Naděžda (43), Pardubicko