Někdy můžeme mít s prarodiči velmi silné pouto, které přetrvá i poté, co odejdou na věčnost. Díky podivnému rozhovoru s mojí zesnulou babičkou jsem dnes šťastná.

Babičku Annu jsem měla moc ráda. Když zemřela, už jsem na chalupu nechtěla jezdit. Všude jsem ji tam viděla a vždy na mě padl velký smutek. Pak jsem se ale seznámila s Janem a cítila jsem, že s ním tu bolest snáze překonám. Jednou jsem ho na chalupu pozvala.

Jenže krátce předtím, než jsme měli odjet, jsme se zle pohádali, protože mu zavolala bývalá přítelkyně.

Rozchod

Naštvalo mě to. Jan se mi to snažil vysvětlit, ale řekla jsem, že o ní nic slyšet nechci. „Korunu“ tomu nasadil, když ji začal bránit a litovat. Prý jí zemřel pes a ona se cítí opuštěně.

Pak ještě dodal, že to v životě nemá vůbec jednoduché, a to na mě bylo už moc. Nenechala jsem ho ani domluvit a rázně mu oznámila, že pokud se s ní hodlá i nadále stýkat, pak je mezi námi konec.

Snažil se mě uchlácholit, ale protože jsem trvala na svém, odsekl, že tedy bere konec. Byla jsem v šoku a raněná. Ale než bych se utápěla v sebelítosti, raději jsem se přemohla a na chalupu odjela sama.

Krásné vzpomínky

Když jsem došla ke starému stavení, oči se mi zalily slzami. Odemkla jsem dveře a poprvé mě místo vřelého babiččina objetí přivítalo nehostinné ticho.

Po menších problémech se mi ve starých kachlových kamnech podařilo zatopit, a když jsem se naobědvala a shrabala listí na zahradě, rozhodla jsem se zajít na hřbitov. Domů jsem přišla ubrečená a smutná.

Pustila jsem si staré rádio, zapálila svíčku a chovala se, jakoby tam babička byla se mnou. Pokládala jsem jí různé otázky tak, jako jsem to dělávala vždycky. Jen tentokrát se mi na ně nedostalo žádné odpovědi.

Nakonec jsem si nalila ještě štamprle vaječňáku, který jsme s babičkou po večerech rády popíjely, a pak jsem šla spát. Usínala jsem ponořená do vzpomínek.

Noční rozhovor

Uprostřed noci mě probudil zvláštní pocit, jakoby mi někdo dýchal studený vzduch do obličeje. Otevřela jsem oči. U dveří jsem viděla stát rozmazanou postavu. Myslela jsem si, že mě šálí zrak, ale když promluvila, věděla jsem, že se mi nic nezdá.

„Danielko, jsem moc ráda, že jsi konečně přijela. Tak dlouho jsem na tebe čekala.“ Ten hlas patřil babičce Anně. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nezmohla na slovo. „Slib mi, že sem budeš jezdit častěji,“ pokračovala. „Bez tebe je dům smutný a prázdný.

A taky se omluv Janovi a vyslechni ho. Je to hodný muž a miluje tě.“ Pak se postava rozplynula. Mé tělo zalilo příjemné teplo a já jsem usnula.

Poslechla jsem

Druhý den jsem na nic jiného, než na noční setkání s babičkou, nedokázala myslet. Po příjezdu domů jsem zavolala Janovi a za hloupou žárlivou scénu se omluvila. Odpustil mi a taky se mi omluvil. Na usmířenou jsme zašli na večeři.

Večer jsme si pak spolu dlouho povídali a hodně nás to sblížilo. O rok později jsme se vzali a dnes už spolu máme tři děti. A za to všechno vděčím babičce, která mi jako vždycky správně a moudře poradila.

Daniela K. (53), Cheb