Domů     V mládí jsem dala miminko k adopci a dodnes ho marně hledám
V mládí jsem dala miminko k adopci a dodnes ho marně hledám
4 minuty čtení

Některých kroků, které se nám zdají v mládí rozumné, později celý život litujeme!

Každý z nás má v srdci svoji třináctou komnatou. Ta moje je velmi bolestivá a neřešitelná. Jsem dnes rozvedenou ženou ve zralém věku, s dospělou dcerou a po rozvodu i s novým partnerem. Mám dobrou práci a slouží mi zdraví.

Vlastně by se dalo říct, že mi na první pohled nic nechybí. Uvnitř mojí duše, v hloubce mého srdce se ale skrývá trápení, kvůli kterému dodnes občas trpím nespavostí a depresemi.

Doufala jsem, že si to rozmyslí

V době dospívání jsem byla naivní romantickou holkou, takovou, která naletí prvním sladkým slovům o lásce. Miloš, ten kluk, který mě svedl, dobře věděl, co dělá a co si může dovolit.

Byla jsem zamilovaná tak, že bych za ním opravdu šla třeba na kraj světa, jak se říká. Vystřízlivění přišlo rychle a krutě. Jakmile jsem zjistila, že jsem v jiném stavu a své první životní lásce jsem to oznámila, Miloš hodně rychle ochladl.

Jasně mi dal najevo, že si mě nevezme a že rozhodně nemá v úmyslu strávit se mnou zbytek života. Doma jsem o svém těhotenství nic neřekla. Pořád jsem doufala, že si Miloš kluk rozmyslí. Když jsem se pak svěřila mámě, byla jsem už ve čtvrtém měsíci.

Věděla jsem, že je to velký problém. Bylo mi osmnáct let, čekala mě maturita a rodiče se mnou měli velké plány – dobře jsem se učila a doufali, že se dostanu na vysokou školu.

Po pláči, výčitkách a scénách nakonec doma dospěli k rozhodnutí, kterému jsem se podřídila: dítě přivedu na svět, ale dám ho k adopci. Bojovala jsem se dvěma protichůdnými pocity.

Na jednu stranu jsem pořád byla zamilovaná a naivně jsem si chtěla miminko nechat jako památku na svoji lásku. Na druhou stranu jsem ale věděla, jak moc by mě trápila ta zrada a jak moc bych si zkomplikovala život jako svobodná matka.

Začala jsem pátrat

Po dobu těhotenství jsem přerušila studium, s tím, že si zopakuji ročník. Abych nebyla na očích sousedům a známým, odvezli mě rodiče na Moravu k tetě. Tam jsem v místní nemocnici nakonec také porodila, celkem bez problému a v termínu.

Ani jsem nevěděla, jestli se jednalo o holčičku nebo chlapečka, protože dítě hned odnesli pryč. Už jsem ho nikdy nespatřila. Postupně jsem se vzpamatovala a to, jak jsem si zkomplikovala život, jsem se snažila z mysli vytěsnit. Dařilo se mi to.

Dokončila jsem střední školu, nastoupila na vysokou. Našla jsem si přítele, i když dlouho trvalo, než jsem nějakému muži zase uvěřila. Jednoho dne se mi moje těhotenství znovu připomnělo: to když jsem znovu po čase potkala Miloše.

Překvapilo mě, že se mi omluvil. Chtěl vědět, jestli dítě, které se mnou čekal, byl kluk nebo holka. Odpustila jsem mu, ale odpovědět jsem nedokázala. Od té doby začalo moje občasné životní pátrání po osudu miminka.

Věděla jsem, že někde musí existovat záznamy o adoptivních rodičích a strašně moc jsem si přála mít jistotu, že se potomkovi, kterého jsem se zřekla, dobře daří.

Nikdy se to asi nedozvím

Moje snaha zjistit pravdu se ještě zvýšila, když jsem znovu přišla do jiného stavu a porodila dceru, tentokrát už ve stavu manželském. Při pohledu na ni jsem si často kladla otázky, jak své dětství prožilo dítě, které jsem měla s Milošem.

Jeden čas to vypadalo, že moje pátrání bude úspěšné. Za pomoci úplatku jsem zjistila jméno náhradní rodiny. Další hledání ale bylo marné: jako by se po těch lidech slehla zem. Nevím, jestli si změnili jméno, odstěhovali se nebo zemřeli.

Vím jen to, že mému synovi nebo dceři je dnes už skoro čtyřicet let. Kdybych se mohla vrátit v čase, rozhodla bych se dnes jinak. Ale to je jen „kdyby“, které mě bude pronásledovat do konce života.

Eliška Z. (58), Praha

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.