Byla jsem svobodná mladá žena a chodila se ženatým mužem. Ten mi bohužel na rovinu řekl, že se nikdy nerozvede…

Rozcházeli jsme se na podzim, kdy padalo listí z kaštanů a z javorů, nebe brečelo a mně se chtělo taky. Troufám si říci, že náš vztah byl netradiční přinejmenším v tom, že Roman byl ženatý, ale jakživ netvrdil, že se rozvede.

Raději jsme o tom nikdy nemluvili, jen jednou nebo dvakrát, a tehdy mi řekl, že si nebudeme nic namlouvat, protože on se prostě nerozvede. A tečka. Nemělo cenu o tom znovu začínat.

Byl to můj nadřízený, viděli jsme se denně a v práci jsme museli hrát komedii, že jsme skutečně jen nadřízený a podřízená. Mysleli jsme si, že ji hrajeme úspěšně, ale to jsme se spletli.

Chodili jsme spolu necelý rok, scházeli jsme se v penzionu kousek za městem. Jezdili jsme tam každý svým autem. Nesměl nás nikdo vidět. Bylo to o nervy. Náš vztah neměl budoucnost, a to bylo hodně deprimující. Proto jsme dospěli ke konci.

Byl pochmurný podzim, vítr kradl listí břízám, olším a dubům, rádio varovalo před přízemními mrazíky, přes den drobně pršelo. Roman vyšel z auta, ale zdálo se, že mrholení vůbec nevnímá. Řekl jen:

“Musíme s tím přestat, moje žena asi něco tuší.” Ani já jsem nevnímala kapky, které mi máčely vlasy, vyjekla jsem: “Skončit? Na to nejsem připravená!” Lehce pokrčil rameny a odjel. Zírala jsem za vozem. Nevěřila jsem svým uším. Opravdu se to stalo?

Ne po telefonu!

Vrátila jsem se k volantu a koukala do deště. Pršelo úplně beznadějně. Říkala jsem si, že to asi nezvládnu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak mám jít zítra do práce? Jak mám předstírat, že se vůbec nic neděje?

Jak mám nebrečet, když se mi z očí řinou slzy po tisících? Usnula jsem v autě na parkovišti, probudila se před půlnocí, druhý den nešla do práce. Nedokázala jsem vstát z postele.

Slyšela jsem, jak za zataženými roletami bubnují na okna dešťové kapky, poslouchala jsem vítr a představovala si, jak ohýbá koruny napůl už holých stromů. Nebrala jsem telefon, zvonil několikrát. Uvědomila jsem si, že jsem ani nezavolala do práce, že nepřijdu.

Najednou mi bylo všechno úplně fuk. Když zvonil asi popáté, pracně jsem vylezla z postele, zvedla sluchátko a vyhrkla: “Ano?” Kupodivu to byl kolega Vrána, nenápadný, vyzáblý, hubený pán, který se s nikým nebavil, a když, tak se hádal, útočil, obviňoval.

Nechápala jsem, co mi chce. Řekl, že by se mnou rád mluvil, ale ne po telefonu a mimo budovu, kde pracujeme. Byla jsem údivem bez sebe. Jako bych žila ve špionážním románu.

Nemám pravdu, slečno?

Sešli jsme se večer v neútulné sídlištní kavárně. Vrána objednal dvě kávy, ale tu moji nezaplatil, a bez jakéhokoli úvodu povídá: “Jsem jen chudý účetní, slečno, ale mám informaci, za kterou by mi možná někdo rád dal pár korun.” A významně se na mě podíval.

No to se mi snad zdá. Otevřela jsem pusu a vyvalila oči. Kafe zhořklo, i když jsem do něj hodila tři cukry. “To nemyslíte vážně, pane Vrána,” zasípala jsem. Vrána to vážně myslel.

“Mám chatičku, slečno,” vysvětloval, “potřebuje nový plot, novou fasádu, taky bych rád vysadil astry, tulipány, jiřiny.

A každá legrace něco stojí, nemám pravdu, slečno?” Opravdu jsem si připadala jako v románu, Vrána tvrdil, že pokud mu nedám peníze, prozradí manželce soudruha vedoucího, že soudruh vedoucí a já jsme milenci.

Upozornila jsem ho, že je nová doba a už se neříká soudruh vedoucí, ale Vrána mě napomenul, ať se nezabývám slovíčkařením. Chtěl pět tisíc. Štípla jsem se, zdali se mi to nezdá, ale nezdálo. Byla to skutečnost.

Nadechla jsem se a řekla Vránovi, že s panem vedoucím už nechodím a pět tisíc nemám. Dodala jsem, že naši schůzku považuji za skončenou, a utekla od Vrány i od nedopitého přeslazeného, i když hořkého kafe. Bylo mi jasné, že Vrána může způsobit katastrofu.

Že mi ve skutečnosti přinese štěstí, to mi ani ve snu nenapadlo. Od jisté doby mu v duchu říkám pan Čtyřlístek.

Pokud možno zapomenout

Druhý den jsem již dokázala přijít do práce. Romana jsem ignorovala, protože mi připadalo, že se se mnou rozešel podivně rychlým a bezcitným způsobem. No a Vrány jsem si nevšímala už vůbec.

Přála jsem si na toho příšerného chlapíka nemyslet a pokud možno zapomenout. Mojí prioritou číslo jedna bylo změnit pracoviště, a tak jsem většinu pracovního času strávila nad inzertním časopisem.

Večery jsem buďto probrečela, nebo strávila v baru s kamarádkou, kde jsme brečely dvě, protože ona se také zrovna s někým rozešla. Ale dramatickým situacím nebyl ještě zdaleka konec.

Uplynul sotva týden, rozrazily se dveře do kanceláře, kde nás sedělo sedm – sedm Romanových podřízených – a ve dveřích se objevila vysoká vzteklá ženská. Neomylně zamířila k mému pracovnímu stolu, rozmáchla se a střelila mi obrovskou facku.

Kolegové vydechli údivem, jen Vrána se nejspíš ničemu nedivil. “To máte za mýho muže!” vysvětlila agresivní paní a zamířila ke dveřím Romanovy kanceláře. Všichni jsme byli zticha jako pěna, a tak jsme slyšeli rány, nadávky a řev.

“Zmlátila i Romana,” zašeptala do ticha kolegyně Jiřinka. “Kdybych měl takovou manželku, tak se taky nebudu zdržovat doma,” podotkl kolega Pepa.

Byl v pasti

Roman měl po té ostudě týden dovolené, v práci se nemluvilo o ničem jiném. Vrána, který všechno zavinil, vypadal, že se skvěle baví. “Tak co mi říkáte, děvčátko?” pošeptal mi, když byli všichni ostatní na obědě.

“Všimla jste si, že nemluvím do větru?” Řekla jsem mu, že je všivák a křivák, zalykala jsem se rozčilením. Jen se smál, bylo mu to úplně fuk. Roman se z vynucené dovolené vrátil bledý, neoholený a pohublý, bylo vidět, že u moře zrovna nebyl.

Mluvili jsme spolu jen v rolích vedoucího a podřízené, jinak vůbec. Ale bylo zjevné, že se trápí. Jak jsem se trápila já, to nedokážu ani slovy vypovědět.

Tisíckrát horší než facka, kterou jsem dostala přede všemi kolegy, byl pocit, že už se s Romanem nebudeme vídat. Kromě toho jsme ho všichni litovali. Takovou ženu by nikdo nechtěl. Ještě ke všemu měli dítě, tříletou Kateřinu. Chudák Roman byl v pasti.

Ráda bych mu pomohla, ale netušila jsem jak. A mimochodem, kdo pomůže mně?

Dobrá duše

Vlastně nám všem pomohl Vrána. Nebýt jeho, tak se já utopím v slzách a Roman v nesmyslném vztahu, který zkoušel slepit a zachránit jen kvůli Kateřině. Nicméně Vrána pořádně zahýbal dějem a kupodivu dobře udělal. Jako by hodil do stojaté vody pořádný kámen.

Kola, která se na hladině udělala, už nikdo nedokázal vymazat. Roman si uvědomil, že se ženou, která se chová jako bagr, už nemůže žít. Já jsem si uvědomila, že někdy je dobré přestat brečet a začít bojovat.

Romanova žena si uvědomila, že si nelze násilím udržet manžela, který ji opravdu nechce. Tohle se samozřejmě nestalo ze dne na den, ale zhruba do roka a do dne. Následujícího podzimu jsme s Romanem tvořili šťastnou dvojici, která plánovala svatbu.

Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Vránovi jsme přišli ruku v ruce a přede všemi poděkovat. Řekla jsem mu, že nebýt jeho, tak bychom se s Romanem k sobě nikdy nedostali, a že mu za to patří náš nehynoucí dík. “Jste opravdu dobrá duše, pane Vrána,” dodal Roman.

Monika J. (52), okolí Prahy