Anička byla moje kamarádka. Nechala jsem se hloupě přesvědčit, že budu s jejím klukem flirtovat. Pozdě toho nápadu lituji.

Znaly jsme se od osmé třídy. Přistěhovala jsem se s rodiči a mladší sestrou Pavlínou z města na vesnici, a musela tam dokončit základní školu. Nebyla jsem z toho nadšená.

Ve městě jsem měla spoustu kamarádek, zábavu, kina, toho všeho jsem se musela vzdát kvůli přízračnému domu s obludně velkou zahradou, kde jsem musela sbírat rybíz a plít záhony.

Prostě jsem byla holka z města, která se ocitla najednou někde, kde lišky dávají dobrou noc a chodí se spát se slepicemi. Je tomu už čtyřicet let, a tehdy se tam člověk nezabavil internetem, vlastně ani tou televizí moc ne.

Šly jen dva programy, a to ještě až od večera. Prostě jedna hrozná nuda!

Co tam dělám?

Hned, jak jsem vešla do třídy, cítila jsem ty pohledy, jak mě sjíždějí od hlavy až k patě. Holky mě od pohledu nesnášely, protože jsem se už malovala a měla na sobě rifle, o kterých ony jen snily. A kluci? Ti na mě zírali lačně.

Nedal se z nich vybrat jediný, samí burani to byli. Posadili mě vedle holky, která byla tou nejnaivnější ze všech duší, jaké jsem za svůj život potkala. Upřela na mě velké bezelstné oči a kuňkla:

„Já jsem Anička a ty?“ odpověděla jsem znechuceně, že Zdena, a zakoukala se do sešitu. Dva roky jsem tam musela trpět. Učitelé mě nesnášeli a dávali mi to znát.

I když jsem nebyla hloupá, měla jsem z většiny předmětů o stupeň horší známku jen proto, že jsem mezi vesnické děti nezapadala.

Ona byla jediná

Když jsem odcházela ze školy na střední, radovala jsem se., že budu jezdit každý den do města. Po nikom se mi stýskat nebude! Jen tu Aničku jsem měla ráda. Byla prostě tak moc hodná a milá, že si dokázala získat i mě.

Byla jsem docela ráda, že se dostala na učňák do stejného města jako já a jezdily jsme spolu ráno autobusem. Byla na zastávce vždycky o deset minut dříve, aby stála v řadě jako první a držela mi místo. Kdyby to bylo na mě, až do města bych stála.

Přibíhala jsem totiž jako poslední. Když si před maturitou našla svého prvního kluka, vyprávěla mi o své velké lásce, až jsem jí záviděla.

Hloupost nemá meze

Nevím, co ho to tehdy napadlo. Venca s Aničkou byly hezký pár. Když za mnou přišel s nápadem, že se budeme jako líbat, jestli bude Anička žárlit, přišlo mi to tehdy jako velká legrace. Už chvíli poté bych si ale za to dala pár facek.

Když nás Anička uviděla, rozběhla se bez řečí pryč. Utíkali jsme se za ní, ale zmizela nám v domě svých rodičů. Marně na ní Venca každý den u autobusu čekal, marně jsem se snažila zachránit naše kamarádství.

Ublížili jsme její čisté duši tolik, že nám nedokázala odpustit. Krátce nato se z naší vesnice odstěhovala kamsi na Moravu. Nikdy na žádný třídní sraz nepřijela, nikdo o ní nic neví.

Ráda bych se s ní ještě někdy potkala a řekla jí, jak hloupý nápad to tehdy byl a že se jednalo jen o šprým, který nás oba, mě i Vencu, moc mrzel.

Zdena (59), Liberec