Pohádaly jsme se a zatímco ona odjela na dovolenou, já se doma užírala vzteky. Tak jsem ji připravila o fotografie a videokazety, které jí už nikdo nenahradí.

Už jako malá si moje sestra Jolana hrála nejraději s panenkami na svatbu. Nakonec se dočkala. Tomáše potkala, když jí bylo jednadvacet a po roce chození se vzali. Svatba byla dokonalá. A stejně pak i jejich manželství. Já čekala na svého Petra osm let.

Nebyl to žádný krasavec a naše svatba se moc nepovedla. Dva roky po narození syna jsme se rozvedli a já zůstala sama. Jolaně to ale vyšlo.

Na svou svatbu ráda vzpomínala a prohlížela si často album s fotografiemi.
 S manželem vychovali dvě krásné a chytré dcery, a i po letech se měli rádi. Dokázali se společně zasmát, jezdit na dovolenou a vždycky se na to moc těšili.

Já žila sama v garsonce, syn se oženil a moc za mnou nejezdil. Se snachou jsme se nemusely. Nesnášela prý moje rady do života. Já to ale myslela dobře. Když jsem si stěžovala sestře, vždycky jsme se nepohodly. Říkala mi, že si za to můžu sama.

Jsem prý protivná a rýpavá. Nikdy nám to naše pohádání ale dlouho nevydrželo. Jolana vždycky přišla s tím svým úsměvem a lahvinkou vína. Dělala to stejně jen proto, abych jim, když vyrazili na dovolenou, chodila zalévat kytky a krmit kocoura.

Už jsem nevydržela

Loni na sklonku podzimu zase vyrazili na hory do Rakouska. Dva dny předtím jsme se zase pohádaly, a já jí řekla, že jí tentokráte kytky nezaleju a kocoura nenakrmím. Ať si najde někoho jiného. Celou noc jsem nemohla spát, a tak mě to napadlo.

Klíče od jejich bytu jsem si udělala bez vědomí sestry už dávno. Další noc jsem se vypravila do jejich bytu. Když jsem odemkla, byla jsem plná pomsty. Prohlédla jsem lednici, co bych snědla, spíž, co bych si odnesla, a v baru našla nedopitou whisky.

Trochu jsem se jí posilnila a koukala, kde bych škodila. Začala jsem prohledávat videokazety. A tam jsem narazila na dvě vzácné z dětství jejích dětí. Byly tam jejich první krůčky, všechny ty krásné momentky, na které byla tak pyšná.

Povytahala jsem z nich pásku. Pak jsem si našla album z jejich svatby, polila ho čajem a rozházela věci ve skříňce kolem. Ještě jsem tam nadělala další nepořádek, vyhrabala hlínu z květináče na jejich bílý koberec a rozbila švagrovu oblíbenou sklenku na pivo.

„Vidíš, kocoure, cos udělal?“ ušklíbla jsem se na Matesa, který mě pozoroval z gauče užaslým pohledem. „Nikdo se nedozví, že jsem to byla já!“

Zase měla štěstí!

Ten, kdo přišel zalévat kytky a krmit kocoura, se určitě zděsil. Nevím, jak to po návratu sestry a jejího manžela Mates schytal, ale přežil. Když za mnou přišla sestra s dárkem z cest, tvářila jsem se soucitně. Byla z toho opravdu smutná.

Měla jsem v duchu škodolibou radost, že se už fotkami ze svatby a svými dětmi na kazetě chlubit nebude. Jenže její manžel byl opravdu schopný. Když sestra pod stromečkem vybalovala dárky, vykouklo na ní z vánočního papíru fotoalbum.

Byla v něm spousta fotek z jejich svatby, které švagr získal od známých a příbuzných, co na svatbě byly. A kazety? Ty nejhezčí scénky měli nahraní jeho rodiče. Tak se mi moje velká pomsta nakonec moc nevydařila.

Petra (53), Zlín