Když si dnes prohlížím fotky z doby, kdy byl můj syn ještě malý, neubráním se slzám. Sama sebe se musím ptát, kde jsem udělala chybu.
Asi každá máma mi dá za pravdu, že ať je to sebevíc těžké nebo bolestivé, vždycky se snažíme udělat pro své milované děti všechno. Hlavně aby byly šťastné, zdravé a spokojené. Já jsem pro svého syna obětovala opravdu vše co jsem mohla. Ztratila jsem přátelé, lásku, práci a nakonec i svobodu a sebeúctu. Člověk, kterého jsem na světě nejvíc milovala mi ublížil tolik jako nikdo jiný. Po tom všem, co jsem pro něho udělala se ke mně dlouhé roky choval jako ke kusu hadru a vybíjel si na mě svůj vztek na celý svět. Rány, které způsobil se nikdy nezahojí to jsem si jistá, přesto se nemohu nijak přinutit, abych ho zavrhla. Surově mě bil, týral a ponižoval, ale pořád je to můj syn. Ten syn, kterého jsem přivedla před 30 lety první podzimní den na svět.
Byl to obrovský šok
Mé těhotenství probíhalo naprosto ukázkově a nic nenapovídalo tomu, že by se dělo něco zlého. Pavlík přišel na svět v termínu coby téměř čtyřkilové miminko. Bohužel se poměrně brzy ukázalo, že je téměř slepý. Když mi lékaři sdělili, že nejspíš nikdy pořádně neuvidí, zdrtilo mě to. Stejně tak mého tehdejšího manžela. Byl pyšný, že se mu narodil syn. Měl s ním velké plány a tento handicap byl pro něho nepřekonatelným problémem. Později se ještě ukázalo, že má syn v hlavičce jakési podivné útvary. Co by batole tak musel podstoupit náročnou operaci mozku při níž mu lékaři vyjmuli dva menší nádory, které tlačily na oční nervy. Jeho zrak se trochu zlepšil, rozeznával obrysy, světla a stíny. Čekala nás dlouhá rekonvalescence a učili jsme se žít jinak. Náš život se změnil od základů a vše se muselo podřídit Pavlíkovi a jeho postižení.
Manžel nás brzy opustil
Touha mého muže po zdravém synovi byla natolik silná, že nás v jeho dvou letech opustil a našel si jinou ženu. S ní založil rodinu a později se dočkal i zdravých krásných dětí. Pavlíka úplně zavrhl a vůbec se k němu nehlásil. Zůstali jsme sami a já se musela hodně ohánět, abychom trochu slušně žili a synovi se dostalo takové péče jako potřeboval. Bez hlavy rodiny to bylo těžké, byla jsem mámou i tátou. Ráno jsem běžela se synem do speciální školky, pak do práce a odpoledne zase do školky. Musel se mnou chodit po večerech uklízet do nedaleké školy, kde jsem si přivydělávala. Bohužel jsem neměla nikoho, kdo by malého pohlídal. Moje rodiče mi řekli, že se bojí hlídat skoro slepé dítě a ať ho dám radši do ústavu. Že takhle se prý žít nedá.
Obětovala jsem všechno
Neměla jsem žádný volný čas, přátelé na mě proto brzy zanevřeli. Neměla jsem čas ani na muže, nikdy jsem se už nevdala. Všechno jsem obětovala svému jedinému dítěti. Lidé kolem mě si klepali na čelo, já jsem si však byla jistá, že to jednou Pavlík ocení a bude si mě vážit, že jsem za něj tolik rvala. To se však nestalo. Byl téměř slepý, nebyl ale hloupý a čím byl starší, všímal si toho, že je jiný než ostatní. Často večer doma plakal a ptal se mě proč zrovna on musí být takový. Proč nemůže být jako jiné děti. Nemusím ani vysvětlovat jak moc mě tyhle jeho stavy bolely a jak jsem trpěla. Odpověď jsem pro něho ale neměla. Sama jsem si totiž tyhle otázky pokládala.
V pubertě zaútočil poprvé
Pamatuji si naprosto přesně na ten den, kdy mě syn napadl poprvé. Tehdy ho odmítla dívka. Pozval ji na schůzku a ona se mu vysmála. Přišel domů strašně rozčílený a křičel na mě, že je to má vina. Že jsem porodila krypla. Hádala jsem se s ním, aby o sobě takhle nemluvil. Byl ale úplně nepříčetný. Nadával mi, urážel mě a nakonec, když jsem ho křikla, přiskočil ke mně a surově mě odstrčil až jsem upadla. Ležela jsem na zemi a dívala se na něho jak se mu očích zrcadlí čisté zlo. Po soucitu nebo lítosti nebylo ani památky. Aniž by mi mohl, otočil se a odešel. Od té doby se jeho útoky staly pravidlem. Kdykoli se mu něco nepovedlo, byla to má vina. Selhala jsem prý jako matka, protože jsem nedokázala porodit zdravé dítě.
Zamykal mě v podkroví
Postupem času začaly být jeho útoky nejen častější, ale také mnohem horší a bolestivější. Největší zlom nastal v době, kdy se s ním po pěti letech rozešla přítelkyně. Toužila po rodině a synovi řekla přímo do očí, že s ním děti mít rozhodně nebude. Nechce, aby po něm zdědily jeho problémy. Vina pochopitelně padla na mě. Syn mi začal brát invalidní důchod, zavíral mě doma a když ho popadl jeden z jeho amoků, tak mě zbil. Můj pláč, prosby ani zoufalé naléhání nebyly nic platné. Zamykal mě v podkrovním pokojíku a přiznávám, že mě mnohokrát napadlo, že vyskočím z okna a ukončím tohle trápení. Nikdy jsem k tomu však nenašla odvahu.
Zachránila mě pošťačka
Kdo ví, jak bych dopadla, kdybych byla lidem v ulici lhostejná. Paní pošťačce začalo být divné, že mě tak dlouho neviděla a synovi neustálé výmluvy jí už připadaly podezřelé. Zavolala na policii a pak věci nabraly velmi rychlý spád. Můj syn byl obviněn z omezování osobní svobody a domácího násilí. V současné době si odpykává svůj trest ve věznici. Píše mi dopisy, ve kterých se za své činy omlouvá a hluboce jich lituje. Všichni mi radí, abych neodepisovala a zapomněla, že jsem kdy syna měla. To já ale neumím. Věřím, že si své chyby uvědomil a z vězení vyjde jako jiný muž.
Jarka T. (59), Neratovice
