Moje drahá Helenka spáchala ve dvaačtyřiceti letech sebevraždu. Dlouho jsem o té historii nemohla promluvit, až teď mám pocit, že se mi tím uleví.
Byla talentovaná výtvarnice, ale zároveň takový zvláštně nešťastný člověk. Jako mladá se zamilovala do svého profesora ze školy, kterého si taky později vzala.
Byl o hodně starší, ale místo, aby si cenil mladé manželky, hned jak porodila jejich syna, začal se chovat úplně asociálně. Vodil si domů milenky a ji nutil, aby jim vařila a obsluhovala je.
Hrozně se trápila a zhubla skoro na kost, ale nakonec našla sílu od muže odejít. Mému vnukovi Vojtovi byly tehdy tři roky. Helena byla na dně a prosila mě, abych se přistěhovala k ní a pomohla jí dát se dohromady.
Oběť zlého osudu?
Co bych pro ní neudělala. Rozloučila jsem se s moravskou vesničkou a začala s ní a vnukem bydlet v Praze. Nebyla to legrace, dcera měla svobodné povolání a výdělku nebylo mnoho. Často jsme nakupovali jenom z mého důchodu. Pak se Helena seznámila s Honzou.
Byl ženatý, ale prý s manželkou nežijou, mají každý své vztahy a zájmy. Helena se znovu šíleně zamilovala a společně plánovali budoucnost. Já byla šťastná, že se jí po letech trochu daří a dokázala už pustit toho gaunera z hlavy.
S Honzou si zaplatili dovolenou u moře, dokoupili nějaký nábytek k nám do bytu a Honza sliboval a sliboval… Že se rozvede, pomůže Heleně rozjet vlastní podnikání, koupí domek za Prahou… A Helena věřila a čekala. Rok, dva, tři.
Pak Honzu potkala na zastávce tramvaje. Objímal hezkou ženu těsně před porodem, vedli se za ruce a pomalu zmizeli v krámku s vybavením pro mimina. Byla to jeho manželka, se kterou údajně nežil a vůbec si nerozuměli. A zase nastalo peklo.
Útěk před světem
Helena se propadla do strašné deprese, kterou řešila úplnou izolací od světa. Zavřela se ve své ložnici a celé dny čmárala obrázky, na kterých tekla krev, umírali lidé. O Vojtu jsem se starala já, vařila jsem, uklízela, prala, zkrátka jsem převzala roli matky.
Helena trpěla záchvaty vzteku a takové zloby, že jsem se jí někdy až bála. Pak tyhle stavy povolily a ona se konečně zase začala snažit vydělat nějakou korunu, ale nešlo jí to.
Nakonec se nechala zaměstnat jako prodavačka v suvenýrech, výdělek výtvarnice na volné noze jsme si zkrátka nemohli dovolit. Z mého důchodu tři lidi a byt utáhnout opravdu nešlo. Zažívala jsem stavy strachu a úzkosti, o kterých se mi ani nesnilo.
Nejraději bych hned zase utekla do své chaloupky nedaleko Znojma, ale už bylo pozdě. Helena byla ve stavu, že se bez mé pomoci neobešla. Kdo by se staral o Vojtu? Malý kluk přece potřeboval pocit stability a zázemí, které mu matka poskytnout nedokázala.
Párkrát si zašla na psychiatrii pro léky na uklidnění, ale tím její terapie končila.
Jak se situace zhoršovala pomalu, měla jsem stále pocit, že je ještě únosná, některé dny i týdny mi připadaly úplně normální. Bavili jsme se o běžných věcech, dokonce se i smáli a Vojta nás bavil různými klukovskými skopičinami. Byl to moc chytrý kluk, ale žádný svatoušek.
Vražedná sebelítost
Helena moc přátel neměla, ale občas se objevila sousedka s koláčem nebo Helenina bývalá spolužačka, se kterou seděla v jedné lavici. Navštěvovali nás i mí dva synové s rodinami, Heleniny bratři. Asi bych si toho ani nevšimla, ale synové mě na to upozornili.
Helena se prý strašně změnila. Příjemné chování střídaly záchvaty nenávisti a děsivé náladovosti. Měla stále pocit ohrožení, všechny podezírala z vypočítavosti a tajného záškodnictví. Od rozchodu s Honzou uběhlo několik let, ale Helena si už nikoho nenašla.
Tvrdila, že další podrazy od chlapů nesnese, a tak bude raději sama. Nebylo jí ještě čtyřicet a vypadala moc dobře.
Štíhlá, sportovní a jako umělkyně i velice zajímavě oblékaná, ale zřejmě vyzařovala něco, co muže odrazovalo, takže se kolem ní ani žádný nemotal.
Byla nešťastná v osobním životě, ale i profesním, protože místo ilustrací knížek, po čemž toužila, musela pracovat jen jako obyčejná prodavačka. Vnímala se jako ztracená duše, oběť zlého osudu. Pak začal krachovat krámek se suvenýry.
Celé týdny nevěděla, jestli bude mít druhý den práci. Její pošramocené nervy začaly vypovídat službu. Opět se propadala do depresí a mluvila i o tom, že to “brzy zkoncuje”.
Já jako matka jsem byla strachy bez sebe a se syny jsme jí domluvili návštěvu u zkušeného psychiatra. Šla tam, ale nebylo to nic platné. On jí dal léky a nás ubezpečil, že se nemusíme bát, že prý její stav není nebezpečný.
Smrt se kradla po špičkách
Helena se měnila přímo před očima. Její modré oči postupně světlaly, až byly skoro bílé. Často propadala záchvatům obrovské zloby. Křičela na mě i na Vojtu, všechny obviňovala ze svého neštěstí a zpackaného života.
Začala být strašně sobecká, vztahovačná a zlá. Jak jí svítily oči, když mohla mě, nebo někomu z rodiny, ublížit, říct mu od plic něco hodně zraňujícího. A přitom to bývala tak hodná ženská!
Pořád jsem ji měla před očima, jako tu něžnou, laskavou a soucitnou duši. Ona ale už byla jiná. Zlá.
Jednou jsem uklízela a povlíkala postele a našla pod její matrací sekeru. Pod postelí mezi knihami byla zase schovaná mačeta. Úplně jsem se z představ, na co to tam má, zpotila.
Volala jsem svému synovi, ten zalarmoval psychiatra, ale ten nás zase ujistil banálností celé situace. Mě to ale už tak nevinné nepřišlo, protože když jsem se Heleny na ty zbraně zeptala, řvala na mě, že s tím nejdřív zabije nás s Vojtou a pak sebe.
Už to prý má naplánované. Oči měla skoro bílé a leskly se jí jako by byla pod drogami. Plakala jsem, nevěděla, co si počít. Druhý den se ale Helena omluvila a ubezpečila mě, že to byl jen hloupý vtip, že na nic takového ani nepomyslela. Ráda jsem uvěřila, i když jsem nepochopila, proč tam ty věci vlastně schovává.
Mohla jsem ji zachránit?
A pak přišel ten hrozný den, který mě nenechá v klidu umřít. Ráno se Helena vydala do krámku se suvenýry jako vždycky. Přes den jsme si volaly a nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k tragédii.
V podvečer mi dokonce telefonovala s dotazem, zda je potřeba něco koupit, že se cestou staví v potravinách. Ten večer ale domů nedorazila.
Vojta, kterému bylo právě čtrnáct, se na mámu zlobil, ale když se k ránu probudil a ona doma stále nebyla, začal mít strach stejně jako já. V tom u dveří zazvonil zvonek. Na chodbě stáli dva muži od policie a hned se ptali, jestli známe ženu jménem Helena.
Úplně jsem se roztřásla hrůzou. Předtucha se potvrdila. “Bohužel pro vás máme špatnou zprávu. Vaši dceru jsme našli mrtvou na staveništi jednoho domu v rekonstrukci.
Vypadá to, že vylezla po lešení do čtvrtého patra a skočila dolů.” Tahle věta mi zní ve snech stále, i když už uplynulo patnáct let. Nejhorší bylo, že jsem se ani nemohla zhroutit.
Vedle mě stál Vojta, který začal vyvádět, křičet a pobíhat a já byla jediná, kdo ho mohl uklidňovat. Čekalo mě několik týdnů, na které si vlastně ani moc nepamatuju. Identifikace mrtvé, pohřeb, Vojtovo stěhování k tátovi a moje zpátky do chaloupky na Moravu.
Dceru jsem nezachránila a dodnes mě trápí pochybnosti, zda jsem pro ni udělala opravdu všechno. Proč jsem věřila tomu psychiatrovi, když mi moje intuice říkala něco jiného? Proč jsem jí nedokázala vytvořit spokojený život? Proč?
Věra (81), Praha
