Naše první dovolená s dětmi se mohla proměnit v horor. Stačilo pouhých pár kroků. Když si na to vzpomenu, ještě teď mi naskakuje husí kůže.
Psal se rok 2000 a já trávila už šestý rok na mateřské dovolené. Také aby ne, když se nám místo plánovaného druhého dítěte, kluka, narodily hned dvě další holčičky. Moc jsem zatoužila po dovolené u moře.
Peněz sice nebylo nazbyt, ale umínila jsem si, že na nějaký skromný bungalov našetřím. Našla jsem si brigádu a po večerech chodila vytírat chodby do místní školy. Mohla jsem až opravdu večer a dost jsem se bála.
Občas zhaslo světlo a já bloudila temnou školou a lekala se každého vrznutí. Bylo to strašidelné, ale umínila jsem si, že vydržím. Vidina moře, sluníčka a mých holčiček, jak se cachtají ve slané vodě, mě přinutila držet se vytyčeného plánu. Získat peníze na dovolenou!
Pakovali jsme čtrnáct dní
Konečně bylo v obálce dost, abychom mohli vyrazit. Zbývalo se jen rozhodnout kam. S manželem jsme prostudovali všechny dostupné katalogy a volba nakonec padla na Chorvatsko.
Skromné domky přímo u moře s možností vaření snižovala cenu na úroveň chatek u tuzemského rybníku, tak proč váhat? Naše holčičky pojaly odjezd na čtrnáctidenní dovolenou po svém.
U dveří začaly vršit hračky, nafukovací matrace, kyblíčky a lopatičky a také panenky, které to moře přece také nutně potřebovaly! Já zase začala shromažďovat potraviny, oblečení a léky. Bylo toho opravdu požehnaně. Cesta probíhala dle očekávání.
U benzínky byla fronta
„Mami, už tam budeme? Mami, zazpíváme si? Mami, mě se chce zvracet. Mám žízeň! Mami, a proč stojí u silnice ty slečny v černých plavečkách?“ ptaly se holčičky jedna přes druhou.
Ta poslední otázka patřila dámám u hranic… Jeli jsme přes noc a ráno, když se rozespalá děvčata probudila, zaznělo zoufale: „Tati, zastav, my chceme čůrat!“ Blížili jsme se k městečku Karlovac a tak nebyl problém zastavit u pumpy.
Jenže, měli jsme smůlu, protože chviličku před námi zde zastavily i dva německé autobusy plné turistů, či spíš turistek. Všechny se nahrnuly k WC a vytvořila se fronta dlouhá mnoho metrů.
Poslala jsem dcerky na pole
„My už to nevydržíme,“ špitla nejstarší Mařenka a výmluvně překřížila nohy. Její dvě mladší sestřičky jen kroutily očima. „Asi se počůráme!“ tvrdily dost přesvědčivě obě a já chvíli nevěděla, co dělat.
Zoufale jsem se rozhlédla kolem a uviděla o kousek dál hezkou louku se vzrostlou trávou. Ukázala jsem na ni a navrhla: „Koukejte, támhle byste si mohly sednout na bobeček a…“ Děvčata na nic nečekala a rozběhla se k louce.
Já pospíchala za nimi, abych poskytla doprovodný servis, jak jsem říkala vlhčeným kapesníčkům, lahvičkám s pitím, krému na opalování a dalším nezbytnostem. Ranní sluníčko mě oslepovalo a tak jsem ještě lovila z kabelky brýle. V tom mě Míša zatahala za tričko a ukazovala na nějakou ceduli.
Málem šláply na minu
„Mami, co je to za divnou značku, proč je na ní lebka?“ ptala se a já zaostřila oči proti sluníčku. Málem jsem omdlela. Na louce totiž byla výstražná cedule POZOR MINE! Tedy, pozor miny! Hrozně jsem se lekla a co nejhlasitěji zakřičela na holky, aby stály.
Byl to tak hlasitý křik, že mi přeskočil hlas, rozkašlala jsem se a začaly mi téct z očí slzy. Nohy se mi podlomily strachem. To už za námi utíkal manžel a také nějací turisté z autobusu.
Moje dcery se mého křiku asi lekly a naštěstí okamžitě poslechly, což jinak nebylo jejich zvykem. Byly na krajíčku louky, asi metr od minového pole. Musela si sednout na zem, bylo mi zle.
Moře nám vše vynahradilo
Když jsem si uvědomila, co všechno jsem mohla svým lehkovážným pokynem způsobit, rozbrečela jsem se.
Teprve potom jsem si všimla všudypřítomných stop po střelbě na zdech okolních domků, i dalších cedulí upozorňujících na neodstraněné miny. Kdyby se naše děvčata tolik netěšila na moře, jeli bychom rovnou domů.
Vždyť místo hezké dovolené jsme si jen tak vyjeli do války! K vytouženému moři jsme dojeli mlčky a s náladou pod psa. Ani holčičky nezlobily a byly úplně potichu. I na ně dolehla tíživá atmosféra.
Ale čekalo nás čtrnáct krásných dnů plných sluníčka, průzračné vody a koupání. Když jsme uviděli tu nádheru, všechno z nás spadlo. Všichni jsme si dovolenou skvěle užili. Ale na ten hrozný zážitek nezapomenu, co budu živá!
Daniela K. (63), Litvínov
